V docela všedním městě a v docela všední rodince se narodila docela nevšední holčička. Rostla a rostla, byla krásná a maminka na ní byla pyšná. Když jí bylo asi pět, jednoho dne ji na pískovišti před domem nechala maminka samotnou. Na lavičku k ní si přisedla podivná a stará osoba a ze závisti k mamince a její šťastné rodince holčičku zařekla.

Pohádka o lípě

Narodila se v malém hájku na okraji lesa. Vedle ní byla spousta jiných mladých stromků. Až o kousek dál rostly již staré jilmy a buky. Lipka prožívala dětství jako ostatní kolem ní.

Když nabrala trošku rozumu do letokruhů, zamilovala se do blízké Břízy. Tahle bílá krasavice byla o něco starší, ale to jak se kymácela ve větru, jak své listy naklápěla ke slunci, to Lipku přitahovalo. Občas se jí užuž dotknula svými větvemi, ale pak ucukla, styděla se.

V dlouhé chvíli přihlížela v hájku legráckám dvou mladých Dubů, kteří si dělali šprťouchlata z kolemjdoucích, přihlížela umrtím několika přestárlých Jilmů a také přihlížela závistivé roztržce Javořice se sousední Olší. Olše měla pod sebou lavičku na níž sedávali milenci a Javořice jí to záviděla. Nakonec došlo i na lámání větví a vyorávání kořenů. Lípa byla sice dost daleko, ale věčné hádky jí rušily z přemýtání o její Bříze. V hájku bylo zkrátka veselo i smutno.

Láska k pružné Bříze neustávala. Když se pak vysévala, snažila se po větru směrem ke své lásce, ale její semínka dopadala všude jen ne tam. Bříza s ní navíc vůbec nemluvila a nevšímala si ji. Lipka se smutkem z té nešťastné lásky skoro rozetnula ve kmeni a vrásek do kůry jí taky přibylo, ale nakonec uznala, že je to marné a raději se otočila a Břízu nechala nadobro být.

Jak šel čas, kmen jí sílil a koruna košatěla. Byla krásnější, i když stále nešťastná. I v hájku se udály změny. Dva Duby nechali přesadit jinam, takže už tam nebyla taková legrace. A nové stromky vysazené po levé straně byly hrozně nafoukané, nějaké zahraniční odrůdy. Lipka celé dny přemýtala o svém údělu. Že žádná jiná Lípa nebo Bříza není na dosah, aby jí mohla pohladit svými listy a povídat si s ní o svých pocitech a touhách. Byla sama.

Jedno jaro se do hájku zatoulalo semínko. A jak šla léta, hnedky vedle Lipky vyrostla malinká Líska. Kmínek měla rovný, ale tenký. Lipka si toto své děvčátko vzala pod své větve a chránila ji. Zahradník je nechal vedle sebe, protože se mu spojenectví dvou stromů líbilo. Líska se do Lípy postupně zamotala větvemi a kmeny se k sobě tak přichýlily, že vypadaly jako krásné sousoší. A zůstaly dodnes.

Kdybyste je chtěli vidět i vy, navštivte ten park a poslouchejte chvíli hovorům stromů. Oni vás tam dovedou...

Pohádka pro jazykově velmi vybavené čtenáře

Namyšlená myš šla s mašlí za ušima na maškarní bál. Slušelo jí to. Sešla se tam se slušně přifouklou Mašlíkovou a šly si zatančit. Šlo jim to, laškovaly spolu, šmajchlovaly se, ale po chvíli díky přišlápnuté mašli spadly do pěkné šlamastiky. Mašlíková šlápla na mašli, šoupla se jí nožka a šla k zemi. Myš se vyplašila a s myšlenkou na únik našla nejbližší díru a kvapně odešla. Našla se po ní jen ta mašle. Bylo po všem. Mašlíková zaklela: "To se na to můžu vykašlat..." a odešla s pošlapanou pověstí. Slyšela ještě, jak se za ní šušká a šepotá - "Mašlíková má slušný mašle..."

Pohádka?

Milá Eva si vzala Martina. Eva byla věřící, Martin byl věřící. Jejich svatba byla velmi ohlášená, velkolepá, mnoho lidí přijelo, přálo jim štěstí, lásku, porozumění a taky trochu té "radosti". Tak dlouho rodiče čekali.

Veronika žila s Monikou. Netajily to, ale lidé okolo k nim přistupovali s rezervou. Vzaly se. Rodičům navzdory. Jejich vztah se svatbou příliš nezměnil. Stále se měly rády, milovaly se, sdílely všední dny, starosti i "radosti".

Milá Eva s Martinem působili jako spořádané manželství. Nikomu přeci není nic do toho, že se nemilují, že jsou raději s někým jiným než spolu, že ani nesdílejí ty "radosti". Hlavně že je vše v pořádku. Milá Eva byla vážená a Martin ctěný. Pod povrchem však bylo jen veliké zklamání a prázdnota.

Veronika s Monikou si užívaly každý společný den. Měly toho tolik společného. Jejich vztah byl vztahem skutečným a k dětem měly možná blíž než milá Eva s Martinem.

A pak byl ples.

A na něm se pořádala soutěž o Manželství roku. Lidé hlasovali, všem se jevila milá Eva s Martinem nejlépe, a tak nakonec jejich manželství vyhrálo. Když si přebírali cenu v podobě propletených milenců, lidé si ani nevšimli, že se pohádali, a že pak milá Eva odešla z plesu se svým kamarádem a Martin odešel domů sám se svou cenou.

Veronika s Monikou na plese byly také. Bavily se, soutěž jim připadla srandovní, nevšímaly si všímavých pohledů od okolí a domů odešly spolu propletené jako dvě milenky. A když venku procházely kolem popelnic, zahlédly tam u nich odhozenou cenu v podobě propletených milenců...

Pohádka o velikém putování

Mladičká slečna Anna šla v práci na záchod a zanechala po sobě počůrané prkýnko. Většinou se ohlédne, ale tentokrát jí to ušlo. Odešla pracovat a hnedky po ní do kabinky sotva stačila doběhnout její kolegyně, paní Macáková.

Ačkoliv se tomu vždycky vyhne, dokonce několikrát počůrané prkýnko nemilosrdně vypucuje, tentokrát si do toho sedla. Sice se potom otřela a s nechutným výrazem šla zase pracovat, ale už si je nesla. Doma pak se přivítala se svým psem, který oblízne všechno zajímavé, co mu přijde pod čumák a oblízl i její stehno.

Když pak paní Macáková šla svého pejska vyvenčit, ten se ochomýtl kolem čuby paní Boříkové a předal jí tak na slince čůránky. Nevědomá paní Boříková si se svou čubou doma často hrála. Často se stalo, že jí čuba oblízla obličej a tak se čůránky slečny Anny dostaly na obličej paní Boříkové.

Sice se tato důchodkyně večer omyla, ale její manžel jí už mezitím stihl políbit na tvář, když se vrátil z práce, a tak si čůránky odnesl k večeři pod vousy. Muži nejsou tak čistotní jako ženy, alespoň se to říká a protože pan Bořík ráno zaspal, ani se neomyl a fofroval do práce. Stavbyvedoucí ho během dne přátelsky poplácal po tváři a čůránky tak putovaly dále na rukách a posléze i na tváři stavbyvedoucího Macáka.

Milenka stavbyvedoucího Macáka byla čirou náhodou slečna Anna. A když pan Macák byl večer u ní a miliskovali se spolu, milenka tak okusila něco svých čůránků takříkajíc z úst do úst.

A to je konec, protože se kruh uzavřel. Sice se spravedlnosti neučinilo zadost, ale aspoň trochu jo.

Pohádka o světle v tmách..


Na okraji jedné vsi se procházela dívka Adéla. Měla krásný čepec, který ji koupil strýc na trhu ve městě. Ostatní dívky se jí sice posmívaly, ale popravdě jí záviděly.

Adéla se ráda procházela jen tak sama v přírodě. Šla lesíkem, po louce a tu pojednou se zvedl vítr a čepec fííí - odkutálel se k blízkému remízku, k jeskyni a odvál se nakonec přímo do jejího chřtánu. Dívka se rozeběhla za kloboučkem, prodírala se stromky, ale před jeskyní se zastavila. Bála se. Nakonec však vkročila - snad ze strachu, že jí doma vyčiní za ztrátu, snad si sama chtěla dokázat statečnost - prostě vkročila.

Byla tam tma jak v ranci. Jeskyně byla tak černá, že si Adéla neviděla ani lesk na střevících. Jakoby se za ní zavřelo ústí a ocitla se v dokonalé bezmoci. Tápala kolem sebe, šátrala po zemi, ale klobouček nenahmatala. A tu najednou.

"Kdo jsi?" ozval se ze tmy hlásek a proťal tu černou nicotu. Adéla se lekla, zůstala stát.

Kdo jsi ty a co tu děláš? odpověděla Adéla hlasu ze tmy.

"Jsem víla Potměnka a jsem tu doma. Tohle je můj domov. Jsem odsouzena k tomu žít ve tmě." Adéla hmátla kolem sebe, ale ruce jen projely vzduchem.

"A kdo tě tu uvěznil? Proč nejdeš normálně ven?"
"Nemůžu. Musí mě osvobit něco, co jsem dosud nepoznala a já nevím, co to je. A vlastně ani nevím, proč jsem tady. Já nevím nic. Jen to, že jsem víla." odpověděl dívčí hlásek.

To nechápu& přemýšlela Adéla ve tmě. Ale já ven jít přeci můžu. Tak jako jsem přišla, tak i odejdu.

"Ty můžeš odejít, ale já ne - to je můj osud. Prostě tady čekám na něco, co mě odsud dostane."

A vesnická dívka se tedy rozhodla, že tak jak do jeskyně vešla, tak i odejde. Ale i s vílou. Ve tmě ji konečně nahmatala, chytla jí za ruku a vytáhla jí ven z jeskyně.

Když ale byla už venku na světle, stála před jeskyní sama a v ruce držela jen kousek větve. Když se dívka vrátila do jeskyně, víla se rozbrečela.

"Říkala jsem ti to, já nemůžu ven. Jsem tu ve tmě napořád."

Dívce jí bylo strašlivě líto. Nakonec jí napadlo, že dojde pro křesadlo a v jeskyni rozdělá oheň. Dotáhla roští a oheň vzplál. Hořel - to dívka cítila, ale ani ona ho neviděla. Jeskyně byla opravdu zakletá tmou.

A tak si Adéla celý týden doma lámala hlavu, jak vílu osvobodit. Chodila za ní a vedly spolu dlouhé hovory, držely se za ruce a sbližovaly se. A nakonec - šestý den se to stalo.

Ulehly spolu, mazlily se, potmě se jejich těla dotýkala, hladily se a když konečně se sobě oddaly, Adéla uviděla v té tmě záblesk víliných modrých očí. Prořízly tmu jako dva paprsky. Adéla pak uviděla i tvar těla, které dosud jen cítila pod rukama, křivky krásné víly a nakonec i každý vlas. Z jeskyně se zvedl závoj tmy a světlo, které sem z lesa proniklo prozářilo jejich milostné splynutí. Toho dne víla opustila jeskyni i věčnou tmu a přestěhovala se k Adéle do vsi...

-------------------------------

..."Káťo - nemůžeš si tu takhle svítit, nalétají tě sem komáři." - do pokoje vešla maminka.

"Já už půjdu spát, mami." Odpověděla dívka sedící na posteli.

"Můžeš klidně zhasnout - já jen chtěla cítit to teplo, víš..." a dívka si v posteli lehla a přikryla se peřinou.

"Mami - může být láska tak silná, že přemůže i tmu?"

"Spi už ty brebto." - a maminka dala dívce pusu na čelo a odešla. Nevidomá dívka v temném pokoji cítila pohyb záclon a slyšela pištící komáry a představovala si, jak ji jednou nějaká dívka osvobodí z věčné temnoty stejně tak, jako Adéla svoji vílu.

Lesbická pohádka o království, kde dívky přemohly tradici.


V jednom království byla princezna, která celý den neslezla z postele. Spala a podřimovala, spinkala a zívala, prostě byla celé dny v posteli a nikdo ji odtud nemohl dostat. Nebavilo ji házení kroužky ani jízda na koni ani vyšívání brokáty. Nebavilo jí nic. O co víc se její královští rodiče snažili jí nějak zabavit, o to víc se jim vzpírala a byla víc zavrtaná do peřin. Nebyla ale taková vždycky.

"Jako malá si hrála s ostatními dětmi a učila se dvorní etiketě. Teď je jí sedmnáct, má věk na vdávání a nevyleze z postele." - nadával královský otec.

Služky kolem ní poskakovaly, snažily se jí učesat a navonět, ale jí to bylo jedno. Chodila jen na toaletu a jedla obden. Byla prostě celé dny v peřinách. Nejspíš z trucu. A proč?

Její královský otec se před časem rozhodl, že pro ni najde ženicha. Nějakého švarného prince. Ale princezně se to ani za mák nelíbilo a zůstala navěky v posteli - jak řekla. Otec už byl z toho zoufalý, a tak se rozhodl, že uspořádá celokrálovskou soutěž o to, dostat po dobrém princeznu z postele. Kdo jí dostane, ten jí dostane a basta. A ke všemu půl království.

Chodili mladíci z celého království. Stáli doslova frontu před hradem. Jeden to na ní zkoušel milostnými písněmi. Neuspěl. Princezna se jen obrátila na loži a podřimovala dál. Druhý na ni vybalil štětec a paletu a jal se jí malovat. Doufal, že zvědavá princezna se bude chtít podívat, jak ji namaloval, ale spletl se. Ona jen ještě hlouběji usnula. Další se pokoušel ji omráčit svými svaly. Předváděl se před ní, napínal své bicepsy, ale ona na něj hleděla skrz přimhouřená víčka a nakonec znuděně zívla. Bylo to zoufalé. Zdálo se, že nikdo úkol nesplní.

Ve frontě stála i jedna dívka. Byla ze vsi, měla copy svázané kolem šíjného krku, halenku proděravělou od křoví a kalhoty pošpiněné od bláta. Mladíci kolem se dohadovali, co tu chce a smáli se jí, že vypadá jako jeden z nich. Ona nedbala a když přišla na řadu, vstoupila do komnaty.

Princezna už byla unavená neustálými příchody a odchody mladíků a nejprv jí nevěnovala pozornost. Když ale dívka promluvila, princezna nastražila uši. Nemyslela, že jí přijde pokoušet dívka. Ta si jen tak sedla k posteli a vyprávěla jí příběh. Milostný. O dvou dívkách a jejich velké lásce. A princezna napjatě poslouchala, dokonce se pootočila na dívku a pozorovala ji přes rameno. Dívka si přitom pohrávala s copy, rozvázala si halenku a občas se pohladila po oroseném dekoltu. To už princezna byla celá jako pružina. Když se příběh chýlil ke konci, dívka si přisedla na postel a nabídla tak nenápadně poodhalená prsa princezně. Princezna natáhla opatrně ruku a v hlavě jí tepal chtíč. To je to, na co tak dlouho čekala. Blízkost ženy, dívky hebké jako samet a vláčné, vzrušivé. Když už se princezna chtěla dotknout její svůdnice, dívka ustoupila a odešla k zrcadlu. Tam na sebe hleděla, rozpustila si copy a rukou si pomalu zajela do podbřišku a rozepla kalhoty. Přitom laškovně mrkla na princeznu.

Ta už to nevydržela a jakoby přitahována zrcadelnou děvkou a jejím klínem, havraními vlasy a jahodovými rty vstala z postele a přistoupila k ní. Pak u zrcadla se milovaly.

Venku čekající mladíci už netrpělivě přešlapovali a ptali se, co se to děje. Když konečně z komnaty vyšla dívka spolu s princeznou, královští rodiče neměli tuchy, co se to uvnitř vlastně dělo. Dívka nemohla dostat princeznu ani půl království. Tyhle vymoženosti mají jen mladíci. Když se otec nad situací rozzuřil, chytla dívka princeznu za ruku a odešly spolu do její rodné vsi. Království tak zůstalo na dlouhá léta bez princezny a bez dědice.

Až po letech, kdy se po království rozneslo, že král je mrtev, se princezna s dívkou vypravily na hrad. Královna matka nabídla dívkám, aby společně vládly. Tak se i stalo a děje se to doteď. A království je veselé a bohaté a nevede žádné války a dětí se v něm rodí taky dost.

Pohádka opravdu pro děti.


Narodila se holčička. V kolébce se pokojně houpe a nad ní se sklání maminka. Je odpoledne a v chaloupce jen tikají hodiny a od kolébky vrže prkenná podlaha. Maminka přivírá unaveně oči, holčička spí.

Náhle se zde objeví tři podivné bytosti, tři dívky v hedvábných šatech, tři víly. Maminka se lekne a zacloní kolébku - "Kdo jste?"

"Jsme víly sudičky, přeci. A přišly jsme dát tvému dítěti osud." A začnou se strkat, která dříve přistoupí ke kolébce, aby se nad ní sklonila a vykonala tak svoji povinnost. Strkají se, hádají.

"Já, já půjdu první, ne ty jsi byla posledně, tahle holčička bude po mě."

"Tak dost!" - vykřikne maminka a dupne dřevákem do podlahy. "Takové handrkování, že se nestydíte. Copak nevíte, že každé dítě může mít jen jeden osud, jen jeden život. Nemůžete mojí holčičce dát tři osudy. Jste nějaké nezkušené. Jakpak se vůbec jmenujete?"

"Já jsem víla Fintína" řekne první z nich - "Já jsem nejkrásnější."

"Pche!" - postrčí ji ta druhá - "já jsem víla Kazína, a jsem strašně zlá a všechno všem zkazím. I tvoje děcko bude to nejškaredější a nejhloupější - blééé."

To je strašné - lekla se maminka - "To nedopustím, aby moje krásná holčička dopadla takhle. A copak ty třetí - proč se tak chvěješ? Máš strach?"

"Já jsem víla Nervína." - špitne nenápadná dívka. A ty dvě hned vysvětlí.

"Ona je pořád tak nervózní a bojí se všeho, ta tvojí holčičce udělá v hlavě pěknou šlamastiku." - a rozesmějí se na celé kolo.

"Tak dobrá, dám vám tři hádanky a která z vás je všechny uhodne, ta bude moct dát mému miminku osud."

Víly se kroutily, ale nakonec souhlasily. Sedly si do kolečka a pozorně poslouchaly venkovskou ženu s jehlicí ve vlasech.

"První je taková - najděte na chlup stejně krásnou dívku, jako je tady Fintína. Druhá - vyslovte něco, co zkazilo a otrávilo duše více lidí, než tady Kazína. A poslední - najděte něco, co se chvěje ještě víc než tady Nervína."

Víly vydechly. To jsou ty hádanky? Jsou těžké. Brebentily, ale nakonec se rozprchly stejně rychle, jak se objevily, aby se je pokusily rozluštit.

Víly se v lukách a polích a lesích lopotily každá o samotě, přemýšlely, seč jim síly stačily, ale žádná z nich nemohla přijít na kloub všem třem. Lítaly po okolí jako bláznivé, snažily se jedna druhou obelstít, ale bez úspěchu. Když se pak v chaloupce opět všechny setkaly, a maminka s holčičkou v náručí je vyzvala, ať přistoupí ta, která má v hrsti všechny tři úkoly, stály jako přibité.

"Žádná jste tedy neuhodla."

"Když ony byly ty hádanky hrooozně těžké!" - zvolala Fintína - "...a já jsem se musela ještě namalovat a taky na louce byly krásné kopretiny a já si z nich musela uplést věnec, takže jsem objevila jen lístečky osiky, které se chvějí ještě víc než tady Nervína. A tady jsou." A položila na stůl svazeček větví osiky.

"A co ty, Kazíno, jaks ty pochodila?" - pobídla maminka druhou vílu.

"Zrcadlo." - řekla víla, - "Když Fintína pohlédne na sebe do zrcadla, uvidí na chlup stejně krásnou dívku, které se žádná jiná nevyrovná."

"Správně - uhodlas." - kývla maminka. "A ty ostatní hádanky?"

"Taky nesu osiku." - pohodila Kazína na stůl lístky a šťouchla přitom Fintínu do břicha.

"A dál nic?" - usmála se maminka. "A co ty třetí tam v koutě?"

Nervína s třesoucím hlasem zpoza svých dvou kolegyň vyslovila tichounce -

"Závist - ta lidem nejvíce otravuje duše. A tady Fintíně jsem přinesla zrcátko, aby se viděla, jak je krásná. Ale třetí úkol jsem neuhodla."

V chaloupce bylo ticho. Víly čekaly, co se bude dít. Maminka se usmívala, že její holčička nakonec přeci jen nedostane tak strašlivý osud, i kdyby byla jen fintivá anebo nervní nebo dokonce zlá. Že její holčička bude hodná a milá a hezká. - Ale dítě nemůže zůstat bez osudu.

"To nejde!" - vykřikly do ticha náhle víly. "Některá z nás mu musí osud udělit. A budu to já!" - vehnala se dopředu náhle Kazína a sápala se na holčičku, ale maminka jí včas zakryla svým šátkem a ustoupila stranou. A pak těm nezkušeným vílám vše vysvětlila.

"Copak nevíte, že dětem dávají osud maminky? Že maminky jsou těmi skutečnými sudičkami. Že moje holčička má osud, který jsem jí dávno už dala já a který jí nadále budu dávat, aby z ní vyrostla krásná a chytrá holčička? Vy víly jste jen taková milá pohádková pometla." A usmála se na tři éterické dívky.

"Já nejsem milá!" - dupla si Kazína a se svým pověstným pche - se vytratila pryč a za ní pak i další dvě víly.

Maminka zůstala s holčičkou o samotě a kdybyste se do jejich chaloupky vypravili dnes, potkali byste tam milou a krásnou a chytrou dívku ve věku právě na vdávání.

Skorolesbická pohádka z ruské skorostepi.

Alexandra byla svými rodiči dána ve věku 18 let Igněvovi. Igněv byl prodavač brousků, a tak jejich živobytí spočívalo v tom, že se trmáceli na voze od jedné vsi ke druhé, od jedné tvrdé kůrky k ještě tvrdší.

Alexandra byla dosti krásná, ale slepá, takže ze své krásy nic neměla. Igněv byl sice okatý, ale zase nemohl promluvit slova a slyšel taky prd. Takto se podivná dvojice trmácela stepí.

Byla to bída a utrpení.

Na jednom takovém trhu ale Igněv prodal více brousků než bylo obvyklé, a tak se večer mohli stavět v hospodě. Tam se stala hrozná věc.

Alexandru do kola vyzval místní boháč, neboť se mu líbila. V kole jí balamutil milostnými slůvky a přemlouval ji, aby zůstala raději s ním, než s tím chudákem. Alexandra však namítala, že putuje se ženou?

Boháč se jí vysmál, že ten pomatenec s brousky určitě není žena a v tom Alexandra vykřikla.

"Jak to?"

Vždyť moji rodiče mne dali ženě, neboť jsem se jim předtím vyslovila, že mě více ženy přitahují. Jejich vlažná duše a teplé srdce. Ne jako kamenná srdce ocelových mužů z dolu tam u nás v Osedlkovskom.

Boháč však trval na svém a ten večer už Alexandra neměla klidné myšlení.

Večer pak na loži se pokusila konečně Igněvovi přiblížit. V té chvíli podruhé vykřikla.

"Jak to?"

Igněv ji ale neslyšel. Bušila do něho pěstí, Igněv nechápal. Neuměla psát, nemohla mu sdělit to, co zjistila. Že Igněvovo tělo není takové, jaké sama ve svých rukách po večerech cítila. Byla bezmocná a Igněv nic nechápal. Neprokoukl léčku, kterou na ně oba nastražili její rodiče, jen aby se jí zbavili.

A nechápal to celé další tři roky. Alexandra se zalkla zármutkem a do tří let byla na prkně. Igněv pak cestoval sám s brousky a umřel na dehtovou rýmu. To asi z těch brousků.

Ne každé dívčí srdce je naplněno láskou a ne každý muž je i pro svou ženu opravdu mužem.

Fantazijně-strašidelná pohádka ze sídliště našich časů...


Seděla jsem sama v našem obýváku a koukala na televizi. Náš byt byl takový normální dvoupokoják v paneláku na sídlišti a já byla ten večer sama doma.

Chtěla jsem se kouknout na nějakou teenagerevskou komedii, jakých holky v mém věku skouknou stovky. V předsíni jsem nechala rozsvíceno, protože jsem se trošku bála a tak světlo v bytě vneslo do mojí dušičky trochu klidu.

Asi tak v půlce filmu to světlo v předsíni najednou zhaslo. Samo od sebe. Najednou tam byla tma. Prasklá žárovka - pomyslila jsem si a nechala to být. Ta tma v chodbě mě ale děsila. Ty stíny, ty nastevřené dveře nakonec jsem se zvedla z gauče a šla žárovku vyměnit. Cvakla jsem pro jistotu vypínačem a světlo se rozsvítilo. Žárovka byla v pořádku?!

Možná, že blbne ten vypínač - a vrátila se k té komedii. Co se ale nestalo, světlo v chodbě po chvíli opět zhaslo. Strach mě pohltil. Teď už jsem se bála vejít i do té předsíně. Musí tu někdo být, kdo si se mnou hraje. Můj střeštěný bratr sice má takové nápady, ale ten je přeci na táboře. Jsem doma sama.

Jsem doma sama?

Cvakla jsem vypínačem, ale světlo nic. Žárovka asi praskla od toho kreténského vypínače. Našla jsem poslední žárovku a pohotově jsem ji vyměnila. Vypínač - cvak - nic. Tma.

Ten vypínač je fakt kreténskej. V tu ránu zhaslo světlo v obýváku a televize přestala hrát. Ticho a tma. Zestárla jsem o deset let. Poslouchal jsem tep srdce a ticho v bytě. Nakonec jsem ze skříně vyndala svíčku a prošla s ní statečně celý byt, abych se ujistila, že v bytě nikdo není, kdo si se mnou hraje. Když jsem prohlídla skříně, jukla pod postel a všude, kde by se mohl můj slabomyslný bratr schovat, něco mě náhle přišlo divné. Koukla jsem z okna ven a všude v okolních domech byla taky tma.

Sláva - vypli proud v celé čtvrti - nemusím se bát.

Koukla jsem z okna na druhé straně domu a taky byla všude tma. Jen svíčky v oknech tu a tam hořely. Byly prázdniny, sídliště bylo napůl prázdné. Vrátila jsem se na gauč a chroustala křupky a smála se, jak jsem trapná a bojácná. Co bych asi dělala, kdybych byla někde na táboře, v lese, uprostřed pustiny.

Pak jsem s sebou trhla. Svíčka na stole mi zhasla. Zase jsem chvíli nic neviděla. Propánakrále, sirky! Musím pro ně zase přes celý byt do kuchyně. Když jsem je konečně u sporáku nahmatala, stalo se něco dalšího.

Svíčka v obýváku hořela a světlo se mihotalo po stěnách. V tu ránu jsem už celá šílená strachy vyběhla na chodbu, zabouchla za sebou dveře a stanula na setmělé chodbě. A za mnou kdosi stál.

Muž s bezzubým úsměvem.

Vykřikla jsem hrůzou a než mohl cokoli udělat, vyrazila jsem tryskem dolů ty čtyři patra, okolo výtahové šachty a ven z domu, ven na setmělé sídliště a ven z té hrůzy. Až na poloprázdném parkovišti jsem se zastavila. Tam kolem sebe dost prostoru a dost jistoty, jsem si sedla na zem a snažila se vydýchat z té hrůzy. A jakoby toho nebylo ten večer dost...

---------------------------------------------------------------

...jsem po chvíli viděla, jak se ke mně přibližuje zleva nějaká postava. Byla to dívka. Měla temné vlasy a svítivě modré oči. Usmála se a přisedla si. Odvyprávěla jsem jí hrkavě celý zážitek a ona se jen smála, že mám určitě bujnou představivost a že s ní se nemusím bát, že mě ochrání. Byla magická. A pak se stala nejstrašidelnější věc ten večer.

Světlo u nás v okně se rozsvítilo. Jediné svítilo do tmy sídliště. Žlutý čtverec ve čtvrtém patře mě zastavil dech. I dívku to ohromilo, i ona to nemohla pochopit, že jedině naše kuchyň svítí. A kdo to tam je? Vždyť jsem zamkla? Ten muž? Anebo moje potřeštěná rodina si ze mě dělá srandu?

Dívka se nabídla, že půjde se mnou a že to vypátráme. Mě už se nechtělo zpátky do toho hrůzného domu, ale ona mě sevřela svoji tajemnou silou a dala mi doušek odvahy. Šly jsme.

Doma pak všechno hrálo, všechno svítilo, i ta prasklá žárovka, i televize, jakoby to bylo někde na pouti. A přitom při pohledu z okna jsem viděla, že sídliště je setmělé a že náš byt je jediný, kde se svítí. Dívka si sedla na gauč a pustila tu komedii a smála se a byla krásná a tajemně magická. Napily jsme se a já se schoulila k ní, do bezpečí její náruče. Byla se mnou celou noc, hřála mě a já se jí podvolila. Ráno odešla.

Ráno mě byt připadal veselý a prosvícený teplem a na sídlišti už byl čilý ruch. Nikde nebyla stopa po něčem děsivém. Rodiče se pak vrátili z výletu a já zase spořádaně spala v dětském pokoji. Jen jsem si večer všimla, že mi pod hlavou lehounce svítí polštář. Svítil modře, jako oči té tajemné dívky z noci.

Příběh je o konvičce na zalévání květin.


Byla bílá a čistá a vždy v sobě dokázala uchovat vodu chladnou a čisťounkou jako sníh. Paní s ní ráda zalévala své květiny na terase i doma, osvěžovala jejich horkem spražené životy. Konvička byla nadšena ze svého úkolu a vždy se těšila, až jí paní vezme do rukou a obejde s ní všechny květiny. Zvláště jednu.

Byla to taková malinká, růžovými kvítky posetá rostlinka v rohu terasy, na kterou slunce svítilo malinko, a tak nepotřebovala ani moc zalévat. Paní ji vždy jen tak lehce zkropila dlaní a šla dál. To se však nelíbilo Konvičce. Chtěla déle setrvat v její blízkosti a pořádně květinku svlažit. Byla do ní nejspíš zamilovaná.

Její láska k malé květince byla čistá jako voda, kterou jí chtěla obdarovat. Každý večer se těšila, až se na tu malilinkou chvíli ocitne v její blízkosti, až jí bude moci svlažit láskou ochucenou vodou. A ten osudný večer dostala nápad.

Paní se vrátila k večeru z práce a jako vždy se po chvíli chopila Konvičky. Obešla květiny uvnitř, malé i vysoké, některých se Kovička dokonce bála jak vypadaly strašlivě a nakonec paní vystoupila na terasu. Oběšla jahodník, obešla tůji, obešla malý smrček uprostřed a nakonec přistoupila ke květince. Položila dlaň do vody a chtěla ji lehce svlažit a v tu ránu se Konvička naklonila a láskou omámená vylila celý svůj obsah na květinku. Ta byla ihned vyplavená jako po povodni a její kvítky mátožně plavaly v květináčovém rybníce.

Paní se zlobila. Na sebe. Měla pocit, že je to její vina že jí Konvička vyklouzla, a tak se rozčílila a běžela dovnitř pro smeták a hadr uklidit tu spoušť. Co se dělo dál, už se Konvička nikdy nedozvěděla.

Při pádu se totiž rozbila na tisíc kousků a s ní i její láska ke květince. Skončila v koši, umřela.

Už se ani nikdy nedozvěděla, že Květinka povodeň přežila, že byla přesazena a že už je z ní teď velká růžová kytka. Kytka, která se ovšem nikdy nedozví o jedné malé touze a velké nenaplněné lásce.

Pohádka, co se stala na stolu...

Byla to dokonalá dvojice. Úžasně se doplňovaly. Dvě holky na kuchyňském stole, dva protipolné smysly s jednou duší.

Solinka byla krásná, štíhlá, s alabastrovou pletí, někdy melancholická až smutná. Když brečela, tekly jí slané slzy jako hrachy. Cukřenka naopak byla při těle, s nažloutlým úsměvem, chutnalo jí všechno sladké a i sama byla sladká. Když se rozesmála, rozsévala dobrou náladu všemi směry.

A navíc, obě se milovaly. Jedna bez druhé nemohla být.

Když se jednou stalo, že Solinka spadla ze stolu a začla slaně krvácet, Cukřenka jí nemohla pomoci. Kdyby jí tenkrát Pán nevzal, nepodal jí solnou transfůzi a nevrátil ji k její lásce na stůl, umřela by. Jindy zase ta druhá se převrhla a nemohla vstát. Byla zavalitá a rozvalila své cukrové sádlo všude po stole. Solinka chudák jí neuzvedla. Až Pán jí opět pomohl. Takhle spolu žily v dobrém i zlém. Až jednou.

Na stůl k nim Pán jednou přidal Pepperinu. Byla tmavá, vzrušující, ohnivá i romantická, se zelenou sukýnkou a hawaiským kloboučkem. A Cukřenka se do ní na první pohled zamilovala. Tančila s ní se svými cukrovými špeky, nabízela jí svoje sladkosti a na Solinku dočista zapomněla.

Hubená slaná dívka se skromně krčila za stromovými párátky, plakala slanými slzami a bylo jí nejsmutněji na světě. Pepperina se jí trošku posmívala, že je tak bledá a hubená a vůbec z toho měla velkou legraci. A pak se to stalo.

Pán umřel. Do bytu se po čase nastěhovala jeho vnučka, která v zájmu životního stylu vyhodila cukr i koření a vedle Solinky se na stole uvelebila vždykrásná umělokvětinka Isabella a párkrát do týdne přijela i zájezdní skupina jihočeských oplatkových tanečnic a zelných chlapíků muzikantů. A všichni o Solinku usilovali a toužili po ní.

Nejprve jí bylo strašně smutno po Cukřence, ale smutek časem odezněl. Slaná dívka si pak našla v Isabelle zalíbení, na zásnubách i svatbě jim zelní chlapíci hráli pro radost a tanečnice tancovaly a na stole bylo i jinak velmi veselo. Solinka s Isabellou byla šťastná. Nikdy však nezapomněla na svoji první sladkou lásku.

Pohádka o moci zamilovanosti...


V lese temnotemném, kudy vedlo několik cest, řádilo podivné stvoření. Lidé z přilehlých vesnic o tomto stvoření pranic nevěděli, jen se v lese občas někdo ztratil. Nikdo nevěděl proč.

Jednoho dne vešla do lesa Katka. Krásná, nesla bábovku babičce do vedlejší vesnice. Než odešla z domu, řekli jí, ať raději jde po cestě, i když je to delší. Ale neposlechla. Zvolila kratší lesní pěšinu. Prozpěvovala si lesem a těšila se na babičku. Náhle se na pěšině objevil krásný mladý muž. Ve zdobném kabátci, v lesknoucích botech, tváří ošlehanou životem a s hřejivýma očima. Dívka k němu pomalu došla.

Pomohl jí s košíkem, pomohl jí posadit se do mechu a odpočinout si, nabídl jí doušek jahodové vody, usmál se a spočinul vedle ní. Podlehla jeho kouzlu ještě dřív, než ji on mohl uchvátit několikerou historkou. Byla v tu ránu zamilovaná až po uši. Byla mladá, nezkušená a on byl vskutku neodolatelný.

Po týdnu, co se dívka neozvala, se v obou vesnicích i v lese provedlo pátrání, ale marně. Nikdo už dívku od té doby nespatřil.

---------------------------------

O pár dní později se v noci z hospody vypotácelo několik mladíků. Hlučeli, konali všeliká provolání do tmy, před sebou se předháněli, a nakonec se jich pár rozhodlo, že konečně skoncují s tajemnou bytostí v lese. A vydali se tam.

Dva nebo tři usnuli již během výpravy na cestě, jeden se raději vrátil, ale nakonec poslední z nich vstoupil do černého lesa. Zrazovali ho, zejména když zaslechli podivná pištění a volání z útrob, ale on nedbal. Šel pořád dál lesní pěšinou, za vidinou hrdinství anebo skutečně chtěl Katku naleznout. Když mžoural ve tmě do stromů a větví, zakopával o kořeny, v dálce se objevila postava dívky. Katka, pomyslel si. Našel ji.

Ne. byla to jiná dívka. Krčila se pod stromem, třásla se zimou, ale nebyla to Katka. Byla však mnohem půvabnější. Potřebovala pomoc od nějakého statného a chrabrého muže a tím on byl. Podlehl ihned jejímu kouzlu, ihned jak se k ní naklonil a vydechl nad ní poslední vinný opar. Zamiloval se.

Po týdnu mladíci z vesnice opět provedli pátrání, ale jeho živého či mrtvého už nikdy nikdo nespatřil.

---------------------------------------------------

V ten samý den do vesnice přišla Lucie. Mladá, nepříliš krásná, ale hlavně rozverně se chovající dívka. Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale mladíkům v hospodě stačilo, že přihodila několik rajcovních historek a občas mezi doušky vína poplácala okolní děvčata po sukních a hokynářskou dcerku dokonce jednou pohladila po vlasech. Dozvěděla se o lese a rozhodla se, že to také zkusí. Zrazovali jí, ale ona se chtěla vytáhnout.

V lese byla tma jak v ranci. Lucie šla po pěšině, tak jako mnoho ztracených poutníků před ní. Nebála se, vždyť měla v botě nůž a sílu jako leckterý mládenec. Náhle se kousek před ní objevil švarný myslivec. Šarmem a krásou přímo překypoval. Lucie k němu v klidu došla, poplácala ho po rameni a zeptala se ho, kudy se jde za tou ježibabou, co žere pocestné. Krasavec zprvu nechápal, ještě více poulil krásné oči a ukazoval v uniformě svoji vypracovanou postavu, ale Lucie zůstala vůči jeho silám netčena.

Myslivec se náhle počal motat dokola, začal ztrácet barvu, měnil se v nějaké motovidlo, strašidlo v hávu a nakonec se provtělil do hlínového prachu, který kolem Lucie jen proletěl a rozprášil se po okolí. Lucie pak prošla celý les a nikoho již nepotkala, vrátila se do vesnice a prohlásila, že les jest prázdný a že v něm žádné strašidlo už není. Nevěřili jí, že v lese vůbec byla, když se vrátila živá, ale je pravda, že od té doby již v lese nikdo nezmizel.

Genoma, která čerpala sílu života ze zamilovaných, pro které se příležitostně proměňovala a ze kterých pak vysávala život, si na Lucii vylámala zuby.

Pohádka o třech úkolech...


Výjev první

Je všední odpoledne. Ticho pražské ulice náhle prořízne zvuk blížící se tramvaje. Jede v ní jen pár lidí, ale hlavně se v ní veze nácek. Hailuje, vykřikuje svá ničemná hesla a otravuje lidi i vzduch kolem sebe. Prochází celým vozem a všichni se ho bojí. To se mu líbí. Je to tupoun.

Náhle si všimne statné blonďaté ženy v čele vozu, která se ležérně kymácí ze strany na stranu a nevšímá si ho. Jde k ní. Vyvolil si ji jako objekt svého nadřazeného zájmu. Líbí se mu. Zapadá přesně do jeho vkusu. Je už těsně u ní, obličejem se jí takřka dotýká, tramvaj zastavuje na stanici. Lidé dělají, že nic nevidí. Je klid před bouří.

Náhle se žena rozkročí a kopne nácka do koulí a druhým úderem ho zlomeného vykopne na ostrůvek ven z tramvaje. Neví, co se děje. Tramvaj zavře dveře, zazvoní a pokračuje dál tichou ulicí. Dostal co mu patřilo, pomyslí si mladá žena a stejně jako předtím se ledabyle opře a znuděně vyhlíží z okna.


Výjev druhý

V tramvaji sedí tichounká drobná dívenka, která celý tento výjev sledovala se zaujetím, zvláště se zaujetím pro krásné tvary té statečné bojovnice. Její vykreslenou postavu, její prsa, nohy i rozevláté vlasy, to všechno v té chvilce jí cele omámilo. A když blondýna vystoupila, ona také. Sledovala jí po ulici. Sledovala jí za roh, v další ulici a nakonec za ní fascinovaně zašla až do domu, po schodech nahoru a nakonec stanula spolu s ní před dveřmi bytu. Blondýna si jí náhle všimla.

"Copak, děvenko, co bys ráda?" - pobídla její nesmělou tvář a zasunula přitom klíč do zámku. Dívka mlčela.
"No tak pojď dál." - vešla a nechala za sebou otevřené dveře.

Pak si spolu uvnitř povídaly, starší nalila té mladší víno, znovu si povídaly, seděly na zemi vedle sebe, párkrát se dotkly prsty, žena obdivně spočinula na svitu mladistvých očí. Drsoňka a něžná dívka se zkrátka našly.


Výjev třetí

"Když budeš chtít být v mé přítomnosti a budeš chtít zvědět něco z mých plánů, musíš pro to něco udělat. Musíš splnit některé mé úkoly, abys dokázala, že jsi toho hodna. Že můžeš patřit do mé společnosti, že jsi hodna velikých skutků."

Touto větou jí otevřela dveře do svého světa a mladá dívka s učenlivým pohledem přikývla. Ano, chce se dostat do její blízkosti, chce být její součástí, splní ty dané úkoly a bude jako ona.

"Tak tedy - prvním úkolem je, že musíš sbalit dívku, přivést ji sem a pomilovat se s ní tady, před mými zraky. Když to dokážeš do zítřejší půlnoci, řeknu ti o druhém úkolu."

Dívka rozmarně kývla a políbila svoji učitelku a hrdinku na tvář a vyšla do ulic, aby splnila svůj první úkol. Těšila se na něj, chtěla své lásce dokázat, že je jí hodna. Zašla do baru, opila tam jednu povolnou slečnu, doprovodila jí do bytu své lásky a před jejími zraky jí vysvlékla a něžně znásilnila. Očima přitom sledovala, jestli její pohyby kvituje blondýna za závěsem s libostí, jestli její pohledy jsou dostatečně vášnivé a libé. Pak svojí oběť oblékla a vypustila na ulici a vrátila se natěšena do hříšného bytu očekávajíc druhý úkol.

"Dobře sis vedla, maličká..." - pobídla svoji žákyni statnice v kožené minisukni a se svázanými vlasy do copu: "ale druhý úkol bude mnohem těžší." Dívka si nervózně poposedla.
"Do zítřejší půlnoci mi přineseš sedm různých kalhotek od sedmi různých žen sebraných sedmi různými způsoby." Ech - vydechla dívka, to je těžký úkol.

"Tak dokážeš, že jsi mne skutečně hodna. Pokud tento úkol zvládneš, čeká tě třetí a poslední. Potom tě zvím mé tajemství."


Výjev čtvrtý

Dívka první kalhotky sehnala bez obtíží, prostě jen z domova sebrala z prádelního koše kalhotky své sestry a strčila si je do kabelky. I druhé získala snadno, ve škole ukradla své spolužačce při tělocviku její srdíčkové kalhotky, které přidala k těm prvním. Pak chodila po městě a přemýšlela horlivě, jakými způsoby ještě může tento artefakt získat. Napadla jí už jen krádež přímo na těle. Vešla do obchodu s prádlem a vetřela se do jedné kabinky, tam násilně vysvlékla dívku, co si právě jedny tyrkysové zkoušela a rychle vyběhla ven. Byla zchvácená, vystrašená, byla zlodějkou, ale byla zároveň pyšná na to, že dodrží slovo své lásce a zví její tajemství.

Naštěstí byl ten den večírek jedné její spolužačky, takže nebyl problém tam jednu povolnou dívku opít a na záchodcích jí zbavit prádla nejintimnějšího, které měla na sobě. Předtím si zahrála hru s jednou svojí dobrou kamarádkou, že si vymění své kalhotky před zraky jejich nadrženého spolužáka, který o takovou zábavu vždycky stál. To, že měla oblečené na sobě dvoje, a že ty kamarádčiny přidala jednoduše k těm předchozím uloupeným, svým kamarádům zatajila. Už jich měla pět. ještě dvoje, libovala si, ale zároveň jí stále víc docházelo, že další způsob jí už asi nenapadne. Byla náhle v koncích.

"Ve spánku!" - vykřikla náhle sama pro sebe. Přece ještě žádné kalhotky neuloupila ze spící ženy - to bude šestý způsob. A hned to provedla jedné bezdomovkyni v jedné zapadlé ulici. Smrděly, ale byly šesté. Měla radost. Vrátila se domů, přepočítala ještě jednou své úlovky a bylo jich skutečně jen šest. Jedny chyběly. Měla hlavu prázdnou, nic jí nenapadlo. Šla se umýt, opláchnout si obličej alespoň, aby se osvěžila. V koupelně jí to náhle trklo. Jak to, že jí to nenapadlo už dřív? Vylítla z koupelny, z bytu, šílená radostí se vrhala pod auta a bláznivě naskakovala do tramvají aby se dostala do bytu své milky co nejdřív, ještě před půlnocí. Stihla to. Stanula přede dveřmi, udýchaná, ale s pytlíkem sedmero kalhotek hrdě nesouce v ruce.


Výjev pátý

Bojovná blondýna zkoukla úlovky, přičichla ke každému, hodnotila splnění úkolu a vždy se očkem mrkla na svoji žačku. Ta byla cele oddána své nejvyšší, do které byla už teď zamilovaná až po uši.

"Jak to?" - řekla náhle žena s koženým páskem na krku, "tyhle nejsou použité. Ty jsou vyprané. Úkol jsi tedy nesplnila."

Dívka poklesla v kolenou a nechápavě se zadívala do očí své představené. Úkol nesplnila, celý její dosavadní sen se jí zhroutil jako pápěří. Byl konec. Žena potupně odhodila sedmero kalhotek na zem, otočila se ke své žačce zády a chtěla odejít.

"Tak počkej!" - zavýskla najednou dívka a předskočila před svojí učitelku a přímo před ní si vysvlékla svoje kytičkové kalhotky, zamávala jimi vítězoslavně ve vzduchu a smála se na celé kolo.

"Tady jsou ty sedmé!" - volala a pusinkovala svojí statnou milku ze všech stran. To starší zlomilo a objala svoji křehotinku v pase a nakonec se povalily na gauč a setrvaly tak v milostném objetí.

Třetí úkol nenechal na sebe dlouho čekat. Statnice nechtěla poté, co se i ona do své milky zamilovala, trvat dále na svých zásadách, ale dívka chtěla třetí úkol stůj co stůj. Hra se jí líbila. Žena se bála toho, že třetí úkol určitě nesplní, protože žádná z dívčiných předchůdkyň jej nesplnila. Navíc se do žádné takové předtím nikdy nezamilovala. Měla to těžké, ale přesto jej nakonec vyslovila.

"Dát mi něco, co mě skutečně překvapí. To je třetí úkol."

Tak a bylo to venku. Třetí hádanka byla opravdu něco docela jiného. Byla mnohem víc záludná a taky o mnoho těžší. Taková nejistá, jakoby byla přímo určená k tomu, aby jí nikdo nemohl splnit. I dívce se náhle podlomila kolena. Něco, co jí skutečně překvapí? Co to může být? Čím ji mám překvapit o tolik víc, než třeba bonboniérou anebo polibkem na ona místa. Nevěděla. Šla domů a celý příští den si s tím lámala hlavu. K večeru se zklamaná vydala do bytu své milky.


Výjev šestý

"Napadla mě spousta věcí, velkých i malých, ale nic o čem bych určitě věděla, že tě to překvapí. Taková věc mě skutečně nenapadla. Ale když mě dáš ještě pár dní na rozmyšlenou, tak se mi úkol jistě podaří splnit." Těmito slovy uhranula svojí starší milenku. Žena by klidně dívce úkol odpustila, klidně by jí dala vybrat ze tří možností, klidně by jí i řekla ve vrcholu milostného aktu řešení té hádanky, ale sama ho nevěděla. Sama si hádanku vymyslela jako obranu před cizím světem, Jako takovou hru s dívkami, od kterých chtěla mít vždycky odstup. Chtěla být dostatečně silná a sama, aby přežila. A teď? Teď se zamilovala do toho křehkého stvoření, co tady před ní stojí zkroušené a prosí o další den navíc. Jak uboze dopadla.

"Netrvám na úkolu, řeknu ti své tajemství i bez něho, protože už jsi moje. Když se ti podaří úkol později splnit, budu ráda, ale netrvám na tom." - řekla nakonec hrdinně a tvrdě. A potom své žačce ukázala svoji třináctou komnatu. Vyprávěla jí o tom, čím se živí, jak si vydělává na ten přepych ve kterém žije, jak olupuje postarší důstojné pány, jak se nebojí jejich zloby, jak jsou jí muži odporní, jak je přitom zesměšňuje, jak jí to baví a jak by chtěla mladou dívku také do těchto zlověstných her zapojit. Dívka nakonec fascinovaně přikývla.


Výjev sedmý

V jednom bytě se povaluje na posteli postarší muž v kabátě, značně poblouzněný. Nad ním se sklání žena, statečná bojovnice za ženská práva, za silnou ženskou ruku, za svéprávné ženské srdce a za ní se krčí mladinká dívka, vyzývavě oblečená do minikostýmku s velkým výstřihem a křiklavou rtěnkou. Není to prostitutka, ale nemá k ní daleko. Žena bere jeho peněženku, strká si velké bankovky do kabelky a poté povrchně opouští pokoj. Za ní ven z pokoje cupitá novicka. Výjev je zdá se dokonán.

"Mám pro tebe překvapení." - řekne náhle ve dveřích mladý hlas. Žena se otočí. Usměje se na svoji žačku a čeká natěšeně, co se bude dít. Že by se s ní chtěla dívka milovat přímo tady, že by jí chtěla poděkovat za získané zkušenosti, že by jí chtěla hřejivě obejmout?

Cvak. Překvapená statnice má ruce v poutech a novicka se vítězně na svoji učitelku ve zločinu usmívá.

"To je splnění třetího úkolu. Dávám ti něco, co tě musí určitě překvapit."

Za chvilku už do pokoje vchází dvojice policistů a odvádějí podvodnici pryč. V pokoji setrvává jen dívka a opilý muž.

Ta křehká mladá dívka z tehdejší tramvaje pohlédne nyní z okna na svoji hrdinku a naposledy jí symbolicky přes okno pohladí. Svit v očích, který žena na ní od počátku obdivovala, i nyní za oknem ještě naposledy zahlédne. Pak ji naloží do auta a odvezou pryč. Je po všem, všechny úkoly jsou splněny.

První a poslední sprostá a navíc hetero pohádka na tomto blogu.

Pan P se setkal v P s pani P. Protoze pan P i pani P chteli potomky P a P tak se pokusili v přírodě o P.

Pan P zahy prekvapil pani P svym P. Ponejprv si pan P na svuj P nasadil nervozne P a vsunul P s P do P pani P, ale zahy pan i pani P zjistili, ze kdyz budou P s P tak zadne P P a P mit nebudou. Sundal tedy pan P P ze sveho P a zkusil P přímo v P. Po pár P bylo po P a pani P z toho neměla ani požitek.

A protože dnes jsou potomci P a P pitomí po panu P, paní P teď přemýšlí, jestli by nebylo tenkrát lepší, kdyby pana P poslala do P.

Pohádka ze středověku o krvi, lásce a neštěstí



Anna byla zemanská holka. Její otec měl tři vesnice a tak si Anna mohla dovolit více, než prosté dívky ze vsí. Přesto byla skromná, obyčejná a milá. Něco na ní však bylo neobyčejné.

Zatímco se jiné dívky koukaly po mužích z okolních vsí, Anna se zakoukala do jedné takové tiché a nemluvné bytosti. Vábila jí svojí ladnou postavou, uhrančivýma očima a temnými vlasy. Tahle osoba vycházela ven ze svého domu jen po setmění a s nikým se mnoho nebavila. Sbírala byliny a vařila lektvary. Všichni ve vsi se jí posmívali a i trochu báli. Byla prostě jiná.

Nikreff.

Anička jí zprvu sledovala z povzdálí, ale časem se odvážila ji oslovit. Den za dnem se nechávala vábit jejími kouzly, jejími rty a krásným hlasem. Jednou jí Anna dokonce zkrze okno zahlédla nahou při koupeli. Zamilovala se do ní. Nikreff od sebe Annu nejprv odstrkovala. Nechtěla se zaplést s lidmi z vesnice, zejména s otcem Anny, který si to nepřál. Zemanská holka ale stále víc naléhala a její nešťastně zamilované oči hrály na duši Nikreff, že nakonec podlehla dívčímu kouzlu. Anna u ní párkrát zůstala na noc, pak se k ní nastěhovala a byla šťastná. Ne tak její otec.

Bál se ostudy, úpadku rodu a vůbec potupy. Povolal proto chrabrého rytíře Svaroga, aby Annu vyrval ze spárů té čarodějnice a nejlépe aby tu černokněžnici zabil. Svarog přijel na koni s pochodní. To byla jeho pověstná zbraň. Chlubil se tím, že nepotřebuje meče neb má tak silný dech, že foukne-li do pochodně, spálí na uhel vše v dosahu několika metrů. Svarog se otci líbil i jako ženich pro Annu. Silný, bohatý a statečný. A tak jej vyslal vstříc dobrodružství.

Anna s Nikreff byly toho času v lesní chatrči, kde Nikreff měla na sušení byliny a kde dívky byly o samotě jen se svojí láskou. Anna byla v poslední době celá zkřehlá a dost často krvácela, byla nemocná. Vždy po chvíli si musela lehnout smrtelnou únavou a Nikreff se o ní starala. Anna si jednoho dne povšimla, že na krku má dvě jizvy jakoby kousnutí od komára, ale nechala to být. V lese je jich plno.

Pozdního dne, kdy Svarog dorazil k chatrči, byla Anna zase na loži. Svarog sedě na koni a s pochodní v ruce obestoupil Nikreff.

"Unesla jsi Annu, dceru zemana a já ji teď vrátím otci zpět!"
"Nemáš na ni právo. Je to její volba. Odejdi."
"Ty ustup, čarodějnice. Omámilas ji lektvary a teď ji držíš ve své chýši. Zabiju tě, když mi ji nevydáš."
"Nebojím se tě kašpare. Anna je nemocná. Leží, nemůže chodit ani jet na koni. Až se uzdraví, sama přijde, když bude chtít."
"Lžeš - jsi upírka a čarodějnice. Mám právo tě zabít. Zeman mi dal slovo i pečeť."

A tak Nikreff se Svarogem o Annu soupeřili. Svarog šlehal plameny kolem sebe jak pominutý, Nikreff vždy uskočila a chrstla mu do očí prach a kopřivy. Svarog už byl vyčerpán a pochodeň mu už uhasínala, ale nakonec přeci jen Nikreff ohněm zasáhl a ta spadla spálená na uhel k zemi.

Svarog vítězně vstoupil do chatrče. Byla už tma, ale přeci jen nalezl Annu na loži. Naložil ji na koně a vrátil se s ní do vesnice. Otec byl šťasten, povolal ranhojiče a bylinkáře, aby Annu vyléčili z toho upírského omámení, aby mohla být co nejdřív svatba, ale nic nepomohlo. Anna krvácela stále víc a víc, slábla až nakonec umřela. Smutkem po Nikreff i z nemoci, kterou měla. Všichni z toho obvinili tu tajemnou upírku a litovali Annu, že propadla jejím spárům.

Nikdo se už teď nedozví, že kdyby spolu dívky zůstaly, ještě by nejspíš obě žily. Anně pomáhala náhradní krev, kterou pro ni upírka Nikreff po nocích vysávala. Ta krev, která jí patrně chyběla v boji se Svarogem, byla největším důkazem její lásky.

.

Pohádka o touze a naplnění



PROLOG

Na louce, blízko bukového remízku, vyrostla spousta květin. Divokých, nezlomných a nádherně barevných. Větrem se provívaly, sluníčkem se vyhřívaly, broučky a motýli se těšily. Jen jedna byla jiná.

KYTKA ŠKYTKA

Byla stejně krásná a stejně silná jako ostatní, ale něco na ní bylo jinak. Zatímco jiné květiny se těšily přítomností mnoha lesních i lučních tvorů, ona ne. Žádný brouček, motýl ba ani ptáček na ní nemohl usednout. Měla totiž škytavku. Vždycky, když se už už nějaký ten motýl přiblížil, Škytka škytla a byl v trapu. Ostatní se jí trochu posmívaly, ale spíše jí litovaly. Věděly, jaký jí čeká osud.

Okolní zvířátka v čele s kurážným mravencem se jí snažila pomoci. Mravenci kolem ní vybudovali lešení, aby ji udrželi v klidu. Škytka jej ale vždy pobořila. Ježek se snažil jí vzpříčit kouskem jablka, ale marně. Konipas zkoušel hypnózu. Parta zajíců se jí snažila v noci vyděsit, aby jedním velkým posledním škytnutím skončila své trápení. Marně. I včelky nezůstaly pozadu. Rozprášily nad ní léčivý pyl, ale Škytka se naopak mnohem víc rozškytala. Musela se prostě smířit s tím, že nepocítí tu radost, vzrušení a naplnění, když otevře svůj květ někomu jinému. A pak?

Pak jednoho dne po louce šel sekáč. Pokosil trávu, okolní květy, pokosil i jí. O několik chvil se Škytka probudila v nějaké neznámé místnosti, na stole, ve váze, ve vodě, ale bez kořenů. Zbývalo jí jen pár dní života, než vydechne naposledy, tak jako několika dalším. Ne všechny pohádky končí šťastně.

E P I L O G

Do místnosti vletěl čmelák. Bručel všude možně, jakoby jen tak brouzdal a brejlil přes svoje brejle, až konečně namířil k váze. Usedl na jednu z květin, pak na další a nakonec - na Škytku. Přijala ho, těšila se z jeho přítomnosti, otevřela se mu. Už neškytala.

Za pár dní umřela. Ale ten slastný okamžik, který prožívaly její sestřičky samosebou každý den, nakonec i ona prožila. A byla šťastná.

.

Píseň o dívce

Katka byla krásná a živá holčička. Maminka jí koupávala ve vaničce a vždy s ní laškovala, dávala jí na hlavu mycí houbu a smála se, že má doma princeznu s houbovou korunou na hlavě. Houba opravdu připomínala královskou korunu.

Katka vyrostla, chodila do školy a měla za úkol předvést nějaké lesní zvířátko. V lese našla velikou muchomůrku a dala si ji na hlavu. Ostatní děti se smály a zatímco ony předváděly srnky a veverky, Kateřina byla houbou.

Když jí bylo dvanáct, s jednou dívkou, do které se zamilovala, byla ve vaně. Čvachtaly se tam a povídaly si. Katka dala najednou své tajné lásce mycí houbu na hlavu stejně tak, jako kdysi její maminka. Svou lásku jí ale nikdy nevyjevila.

Katka, coby osmnáctiletá rebelka, se spustila v jednom baru s mužem. Dovedla ho do svého bytečku a svedla ho tam. Skončili ve vaně, muž jí měl a když už byl při vrcholu svých sil i vzrušení, Katka vzala mycí houbu a plácla ho přes obličej a nakonec mu vylila vodu na hlavu. Muž se rozzuřil a zbil jí. Pak odešel. Katka nasáklá vodou jako houba ležela ve vaně ještě dlouho.

Ve stejné vaně o pár měsíců později Katka byla se ženou. Byla krásná a něžná a když se tak mazlily, katka ani neměla pomyšlení na něco jiného. Až docela na konci, v objetí, vzala svou houbu a smála se: Podívej, jsem tvoje princezna s houbou na hlavě.

Katka se svojí partnerkou povily s pomocí lékařů děcko. Pečovaly o svoji zrzavou holčičku, učily jí slova i hry a vždy, když jí koupaly, provedla Katka stejný rituál, jako kdysi prožila ona.

Dcerce bylo akorát osm, když měla za úkol donést do školy něco s přírodními motivy. Rodinka se prošla lesem i pasekou a večer pak udělala houbové skřítky. Dcerka je donesla do školy a dostala jedničku.

Katka vařila své dceři a jejímu chlapci houbový guláš. V kuchyni to vonělo lesem a Katka dostala jen tak mimoděk políbení pod houbou od své životní lásky. Stejné, jako by stály pod jmelím.

Ve věku šedesáti dostala Kateřina k narozeninám ozdobný klobouk s kvítím a houbami. Smála se, že už teď je houbová královna nadosmrti. Měla kolem sebe svou rodinu a byla šťastná.

Na hřbitov přichází zrzavá žena a nese květiny. Zastaví se u hrobu zapadaného listím a očistí jej. U desky je pár malých houbiček, jakoby se snažily prodrat skrz hlínu a listí. Žena položí květiny a spočine. Jak je to dávno, co její maminka jí dávala houbu na hlavu. Její smích jí teď v hlavě zní...

.

Lesbická pohádka o dvou statných soudruzích z oblasti Kemerovo z malé vesničky Tabuparasratarvesk a jedné oslici, která vše rozlouskla



Žili byli dva mládenci. Aknikin byl pevně rostlý, s hustou kučeravou kšticí, Anah byl tlustý v těle a vyzáblý na duchu. Žili spolu v jedné chaloupce, téměř na okraji vsi. Byli chudí, ostatně jako všichni ve vsi, a tak si umluvili, že tvrdou prací v lesích a pastvinách si našetří nějaký ten rubl a zakoupí oslici. Na mléko a nošení dříví z lesa.

Léta spořili a spořili, dívek si nevšímali, na zábavy vesnické nechodili, a tak si mohli za pět let koupit na trhu oslici. Dali jí jméno Nataša a doma se o ni pěkně starali. Dojili jí, hladili, hýčkali a Aknikin ji dokonce jednou políbil. To když mu dala takhle v neděli nadmíru mléka.

Po čase však mezi oběma mládenci rostla nevraživost. Sami to zprvu nevěděli, ale pak jim to došlo. Jeden tomu druhému Natašu záviděl. Chtěli s ní být oba a nejlépe pořád. A pak se to stalo.

Jednou večer přišel Aknikin z lesa trochu dříve a zahlédl, že Anah, který se ráno vymluvil na slabost a zůstal v posteli, je ve stáji u Nataši. Vběhl proto zlostně a burácivě do stáje a zahlédl Anaha, jak stojí u Nataši a kalhoty má spuštěné u kotníků.

Aknikin přistoupil k mlčícímu a stojícímu Anahovi, ale ten se ani nepohnul, jen tupě zíral někam dolů. A když posvítil lampou Aknikin Anahovi do tváře, uviděl prázdné zoufalství.

Až toho večera u oslice Anah zjistil, že je dívka.

Od té doby žili spolu Aknikin a Anaha spolu jako druh a družka. A oslici koupili na trhu solný špalek, aby se jí odvděčili za to, jak jim pomohla.

.

Eskymácká pořádně vymražená pohádka



Valnjlan žila v malém iglú na ostrohu ledovce. Rodiče již zemřeli a tak žila sama. Lovila ryby a večer vždy tiše štkala píseň severu, hledíc přitom do Slunce. Den odsud se nacházela přístavní vesnice, odkud odplouvala obchodní loď a kam také Valnjlan posílala tulení kůže, aby si přivydělala.

Vždy jednou měsíčně k ní na ostroh přijelo psí spřežení aby odvezlo kože a tuk. Valnjlan si nechala z vesnice posílat dýmku a tabák a také kreslené příběhy, kterými se bavila ve volném čase. Byla sama, jen ten pošťák občas přerval nudu a prázdnotu jejího života. Slýchávala od něj historky, že ženy ve vesnici mají i tři muže, ale takové příběhy jí nelákaly. Ona toužila po něčem jiném.

Jednou jí napadlo, že by mohla také psát příběhy. Ponejprv je kreslila do ledu, pak uhlem na iglú a nakonec i na ty kartičky, co měla dovezené. Jednoho mrazivého dne, co u ní zase bylo spřežení, takový inuitský komiks zabalila do jedné z koží a ten se tak vydal na cestu osudu. Byl to milostný příběh dvou dívek.

Valnjlan celé dny pak přemýtala, kdo svitek dostane, že jej jistě musí dostat dívka jejího srdce, která si příběh přečte a jednoho rána se zjeví u ní před iglú. To jí vyprávěla maminka, že se takové věci dějí v polárních nocích. Čekala týdny ale nic. Příští měsíc poslala další příběh. A další třetí a čtvrtý. Časem již přestala doufat a při pátém spřežení váhala, zda má vůbec pokoušet osud.

Pak byl u ní zase jednou pošťák. Přivezl tabák a příběhy. Valnjlan si je prohlížela a tu náhle objevila, že v nich vystupují dvě dívky z jejích příběhů. Nemohla tomu uvěřit. Ihned dala do kože další svitek a čekala netrpělivě celý měsíc, co se bude dít dál.

Další dvě spřežení dovezla ještě krásnější příběhy dvou dívek. Pak spřežení přivezlo svitek, kde byla namalována jen jedna dívka, ale zato s přesným nákresem okolí. Vesnice, iglú a dokonce i nějaká slova, kterým Valnjlan nerozuměla. Přibalila tak ihned na zpáteční cestu také takový obrázek, dokonce i se Sluníčkem, jejím zpovědníkem. Pošťák odjel a Valnjlan se nemohla dočkati příštího času. A pak se to stalo.

Na obzoru se konečně objevilo spřežení. Psi štěkali jako obvykle, ale na osádce byli dva lidé. Valnjlan se zatajil dech. Je to ona. Když pak druhá osoba slézala z vozu, dvé plaché dívčí oči se střetly. Byla to Osrat.

V teple iglú si pak dvě dívky povídaly dlouho do noci, druhý den šly spolu na ostroh za Sluncem, třely se a byly spolu šťastné. Osrat pak vzala svou osamělou eskymáckou princeznu do vesnice a žily tam tak spolu mezi všemi ostatními až do smrti.

.