Teda jak mohlo něco tak malého takhle vyrůst?

Když k nám to Šmudliště přišlo, sotva to bylo vidět na polštáři. Sotva se to nahnulo nad misku a sotva to zvedlo tlapky ze země. Dneska už se Šmudla na polštářek nevejde, do misky už čumák ani nestrčí a s obříma tlapama vyskočí nejenom do postýlky, ale taky mě pěkně podupává.

Jak mohla ta Šmudla tak vyrůst? To nechápu. Já jsem pořád stejně veliká a jenom koukám, jak ta černá Šmudlinka vedle mě roste. Jestli poroste ještě chvíli, už se nevejde ani do pelíšku, ani do postele a nakonec jí mamky budou muset vystrčit ven na ulici, aby nezbořila barák. A to by se mi zasejc stejskalo, protože jí mám ráda a je to přeci jen moje sestřička.

Ale prosímtě - Šmudlinko, už nerosti! Už jsi velká dost!

Dost velká na to, abys mě zalehla, abys mě vyžrala misku, abys mě přeprala i abys mě ochránila.

Teda pořád ještě jí hájím, ale už se za ní začínám spíš stydět. A za koho? No za to počůránkovaný Šmudliště!

Vždyť už není malilinkatá? Vždyť už není ani malinká ani dokonce malá? Tak proč pořád dělá ty svoje žlutý loužičky všude jinde, jenom ne na plence? To já se to naučila už ve třech a ona? Slečinka naše počůraná? Je mi stydno, že mamky takhle trápíme. Každou chvílí do nich šlápnou, musí to pořád utírat a přitom láteří.

Ještě jí dám čas několik sluníček, ale potom bude sekec mazec! Vždyť už jsem do těch čůránků šlápla i já!

Bafinka a Šmudlinka po pěti měsících

Ani jsem nečekala, že to Šmudliště ukousaný a umolousaný vyroste tak rychle. Vždyť už je pomalu větší než já? No JE větší než já. A těžší. Když na mě nalehne při našem skotačení, sotva vydýchnu. Brzo z ní bude velká slečna. Tak si musíme dát všechny pozor, aby z ní nevyrostla velká tlustá koule. Protože pořád žere a loudí.

Já si teda pozor dávám hlavně na svojí misku. Furt by mi do ní lezla a snědla by všechno, co by tam našla. Ale naučila jsem se teď na ní zavrčet a tak už si mé mističky nevšímá. Jinak je docela príma, i když trochu tupá. Mamky se na ní zlobí, že pořád čůrá kde nemá a mají radost, když se jí to jednou povede. To já už uměla v pěti, tohleto! Ale jinak je fajn.

Taky mi docela voní ty její tlapky a vůbec se mi o ní hezky stará. Škoda jen, že to moje miminko mi vyrostlo tak rychle. Teď už ani moji starost vlastně nepotřebuje. Už je velká.

Jestlipak už jí povolujou zuby? Musím se jít hnedky kouknout...

Teda fakt já nevím.

Já jsem určitě savec. Protože ráda saju mlíčko, protože ráda saju maminkám jejich vůni, protože ráda saju a olizuju z misky ňaminky. Ale co ta Šmudla šmudlovitá je zač, to mi teda jasné není.

Místo aby rejdila jazýčkem, všechno kouše. Místo aby maminky olizovala, tak je kouše. Místo aby si se mnou hrála a mazlila se, tak mě kouše.

Jestli ona nebude spíš kousavec?

Doufám, že z toho vyroste, protože jinak nevím teda. Bych jí za to kousání do čenichu nejradši zakousla.

Je úžasné sledovat, jak se chování našich dvou feneček téměř shoduje s chováním dětí.

Bafina je už téměř dospělá, a tak její denní starosti a radosti tomu odpovídají. A zatímco Šmudla rejdí čenichem všude možně, prozkoumává okolí, kouše starší ségru do ocásku a do čenichu a sem tam přitom zakopne o koberec, Bafina je už důstojná, tyčí se nad ní ochraňovatelsky a občas vyštěkne, aby dala najevo autoritu. Místo hraní si s ponožkou eroticky dovádí na plyšovém Bohouškovi a celý zbytek dne se vzhlíží v zrcadle, olizuje se a spí.

Šmudla jí často pokouší a když se jí právě při erotickém běsnění zakousne do ocásku, Bafina se po ní ožene a vyštve jí div ne ven z bytu. Stejně, jako by to udělala starší ségra, která by potřebovala prázdný pokoj pro svoje rande s klukem a pětiletou pitomou sestru by poslala na zmrzlinu, aby to nepráskla rodičům.

Děti jsou všude na světě stejné. A děti všech živých tvorů nejspíš taky.

Bafina se stala ségrou...

Dneska jsme si přivezly v autě sestřičku. Malinkatou, ale krásnou a voňavou. Je tmavá, ne jako já, takže na ní mamky volají Šmudlo. Zatím s ní teda moc velká legrace není, protože jenom spí a dělá hovínka, ale možná nakonec vyroste, a pak to doma roztočíme.

Nejsem už sama, hurá hurá hurá! Budem si hrát, kousat se, spát v klubíčku, hřát se a já jí budu povídat čarovné příběhy. Moc se těším.

Uf, dnešek byl moc náročný den, jdu se trochu natáhnout. Kdepak asi teďka Šmudla spí? Nebo že by právě dělala hovínko?

Bafina se asi brzo vylíže z tohoto světa...

Mamky se mi smějou, že se pořád lížu a že jsem polární ližka. Jenže teď, jak mě svědí pipinka a zamotávají se mi víc vlasy, se prostě musím víc lízat.
Chytám vítr do svých krásných stříbrných vlasů a lákám kluky z celého okolí. Jenže nejdou. Zůstávám sama, a tak mi zbývá jen ta hygoška. Kdybych mohla randit a řádit s klukama venku, třeba by mě lízali oni, ale takhle musím sama.

A tak se mi nesmějte a radši mě dejte nějaké ty čokoládové maškrtky, protože mě chutnají a na jazyku se tak pěkně rozpouští. Po nich se snad olizovat můžu, ne?

Bafina je čímdáltímvíc...víc...princeznička.

Když ráno vstanu a mamky otevřou na terasu a já vidím, že tam je mokro, ani za kost se mi tam nechce. Nejradějc bych se vyčůrala někde v teple a suchu, třeba rovnou do postýlky, kdyby to šlo.

Proč mám ťapkat v loužích abych udělala loužičku? To mi nedává smyslu. Louže se má přece dělat tam, kde není. Nebo ne?

A tak jsem posledně čůrala vevnitř. Teda mamky z toho radost neměly, to je fakt. Ale aspoň mi to dávalo smysl. A moje nožky zůstaly pěkně v teple a suchoučku. Škoda, že mamka tu mojí louži pak vyšlápla, protože rázem jsem byla na suchu celá. Od ňaminek...

Bafina měla hrůzný zážitek při čipování

Mamky mě včera nic netušící zavlíkly TAM. Na to strašlivé místo.

Už venku na ulici jsem vyčenichala strach a vevnitř jsem se roztřásla, protože to tam bylo všude. Bolest, kňučení, naříkání, trápení a slzy.

Mamky mě sice hladily a laskaly, ale nic nepomohlo. Věděla jsem už najisto, že tam jdu. Na ten stůl, do té komory, do té hrůzy. Vevnitř mě chytla ta strašlivá ženská a druhá mě píchla jehlou. Pak už se mi chtělo spát, koukala jsem rozmazaně a pak už si nic nepamatuju. Jen takové barevné beránky plující po obloze...

Až doma.

Doma to bylo bezva. Mamky se o mě staraly, vlhčily mě čumáček a hladily mě. Pak jsem zblajzla nějakou ňamku a ráno už jsem lítala zase jako blázen. Akorát mám pocit, že mi za krkem něco tak jako tlačí a svědí. Že by nějaká nová ozdůbka?

Bafina a její první...

Teda posledně jsme s mamkama byly na výletě. Moc se mi to líbilo, lítala jsem jako blázen, skaliska jsem brala dolů šusem a do kopce jsem se ani nezadýchala. Dokonce jsem tam potkala kámošku, pokecaly jsme, proběhly jsme se a pak jsem musela jít domů. A doma to začlo:

mamky se na mě vrhly, já nechtěla!

Projížděly mě kožíšek od shora dolů a zase zpátky a pak obě vyděšeně vykřikly:"Má ho!" "A kde?" "Přímo u pipinky."

A další záležitosti teda už popisovat nebudu, protože mi to bylo hrozně nepříjemné. Mamkám se ho nakonec povedlo vykroutit, já smrděla jak tchoř a zážitek jsem měla hrůzný.

Doteď nevím, proč mi ho mamky braly? Bylo takové roztomiloučké a malinké a chtělo si se mnou určitě hrát. No, škoda. Snad nějaké chytím příště...

Bafíček se dneska zase předvedl...


No tak jó no. Prostě se mi zasejc něco nepo...nepovidlo.

A přitom jsem se tak snažila a tak to šlo krásně, zezačátku. No prostě jsem se chtěla vykadit. A taky jsem se vykadila. Venku. Jenomže potom se to stalo. Hovňousek se ne a ne odlepit a tak jsem si ho přinesla s sebou do obýváku. A když jsem byla už vevnitř a viděla mamku, jak něco kuchtí, rázem jsem na hovňouska zapomněla.

A po chvilce vidím, že mám dva ocásky. Jeden bílý a druhý hnědý. Tak jsem ten jeden ukousla a bylo vyřízeno. A mamka se mi smála a udělala z toho kdovíco. To teda fakt nevim proč...

Bafina dneska udělala něco moc ošklivého...


Dneska jsem se vyspinkala krásně, ráno se pomazlila s mamkama, vykadila se na terásce a proběhla se v ranním vzdoušku a všechno vypadalo parádně. Až...

...pak. Mamka mě okřikla, protože jsem se zasejc šťourala v uchu, protože mě tam svědí a protože u toho hrozně skřípu zubiskama a protože mi to dělá dobře, se tam takhle škrabat. Ale mamka mě sprdla a já jsem na ní "zavrčela".

Hrozivě né, jenom tak lehce. Jenom jsem tak zavrčánkovala. Jako abych dala najevo, že mám taky svou důstojnost. Že se můžu v uchu škrabat, když chci a když to potřebuju.

Ale moc mě to zamrzelo, že jsem zavrčela. Promiň, mami, už to neudělám.

Teda myslím to vrčení, né to šťourání a skřípání...

O živé a mrtvé vodě trošku jinak...

Ach jo. To mám z toho loudění. Loudím masíčko, loudím chlebíček, loudím u stolu i v kuchyni, loudím v posteli. Loudím prostě všude tam, kde mamky baští a kuchtí a kde to tak krásně voninká.

Teďko jsem ale vyloudila něco, co mi nesedlo. Hranolky. Byla to ňamka, ale už večer sem hodila šavli a pak lítaly šavle celou noc a ráno jsem byla tak slabá, že jsem sotva vstala z pelíšku a druhý den mi bylo taky ještě špatně.

Mamky mě nutily vodičku a suchary, ale ty já nerada. A pak se stal zázrak. V misce to zavonělo párečkem a ten jsem zblajzla. A hnedky se mi udělalo líp a dostala jsem sílu a už jsem neházela šavle a vůbec jsem rázem byla jako péro z gauče.

Párek mě oživil!
Párek na hrad!

Bafina zahájila polštářovou válku!

Teda od té doby, co si je mamky přivedly, mě nenechají spát.
Tak si to vemte:

1) jsou celé zelené
2) válí se v posteli celý den
3) dělají na mě obličeje
4) Mamky se s nima mazlí skoro častějc než se mnou
5) když je kousnu, tak ani nekváknou

Je to děs.

Tak se na to podívejte, s čím já musím doma vést bitky. Takové zelené obludy, co se pořád zubí a ani moje mocná zubiska na ty žabiska neplatí. Tak to teda fakt nevím...

Bafina zničehožnic začla dělat podivné pohyby...

Dlouho jsem se na to chystala. Trénovala tlapky, čumák, kebuli. Nikdo mi to neřek, ale vím, že se to dělat má. Je mi sice divné, že to maminky nedělají, ale já to puzení prostě mám.

Začla jsem odhrabávat peřinku, pěkně čenichem, jak to jde nejlépe a svoji první kostičku jsem pak vhodila do této připravené jamky. Pak jsem zasejc peřinku přihrábla, pěkně, aby kůstka nebyla vidět, aby byla v bezpečí.

Byla to fuška, ale nakonec se mi to povedlo. Moje první kostička. Musela jsem si pak oddáchnout po té námaze.

Škoda jen, že pak přišly maminky a kostičku vyhrabaly. Příště si musím líp rozmyslet, kam jí zahrabu, protože na posteli je hnedky na ráně.

Bafinou sice lomcuje puberta, ale na lelkování má stále dost času...

"Ty nám tam jednou blafneš..." volá na mě maminka. A proč?

Protože se ráda vyhřívám na sluníčku? Protože mám ráda, jak se mi kožich blýská v paprscích? Co na tom? Tss.

Ony se taky rády vyhřívají. Nosí oblečky a botky a když já se s nima o ty jejich pantofle přetahuju, abych si svoje tlapky zahřála, tak mě hubují. A když si zdřímnu na nějakém tom jejich oblečku, smějou se. Prostě pořád něco.

Teď se ráda vyhřívám před tím sluníčkem. Stojí uprostřed pokoje a hřeje a svítí. Občas před ním jen tak postojím, aby se neřeklo. Někdy zase dělám, že jdu jen tak kolem. A když mám velkou chuť, jakoby nic si tam rovnou lehnu. Vyhřívám se a mamky nedbám.

Je to prostě paráda. A jestli jednou opravdu blafnu, tak si aspoň něco užiju, né! Hehe.

Láska moje


Já já já jsem byla zase u něj. Uf ufinky uf - byla jsem u něj. Ach. Je tak krásný, tak něžný, tak heboučký, tak hravý, tak veselý a vtipný, tak rozkošný, takový milášek můj.

Chancho.

Hráli jsme si celé dny, pořád dokola a zase nahoře a pak dole. Lítali jsme jako blázni, hráli se všude možně a nakonec jsme si lehli pod okno a koukali spolu na hvězdy. Bylo to móóóc krásné.

A když pak mamky spolu s Chanchíkovo rodinou vypouštěly ten svítící balónek a řekly abysme si všichni něco přáli, tak jsem si přála, abych...ajta, to se nemá říkat.

A pak jsme druhý den zasejc řádili jako pepř a sůl a když jsem byla v nejlepším, tak mě mamky daly do tašky a odvezly pryč od mého chlupáčka drahouška, takže se mi to nesplnilo.

Teď je mi po něm smutno. Pořád ale doufám, že jedné noci Chancho přiletí na tom balónku na naší terasu a už se mnou zůstane napořád. A pak budeme spolu řádit a běhat a dovádět a kdoví, co ještě. Přeju si to mocinky moc.

Tak. A jdu ho vyhlížet.

No občas se mi to neto...

Nepovede, nó.

Maminky se mi smějou, ale já to vlastně dělám kvůli tomu. Když nemůžu lítat venku s kámošema, tak lítám aspoň doma.

Ušiska mi vlajou, tlapky jsou v tahu a já letím vší silou přes celý pokoj a nakonec z pelíšku jako odrazového můstku vyskočím na postel, jako vždy elegantně a plavně a nakonec se zabořím do peřin.

Né vždycky se mi povede na postel vyskočit, dost často to nabořím do matračky a někdy dokonce skončím dole na zádech, ale jsou to drobné lapálie a já se tvářím, jakoby to bylo schválně. Tak třeba dneska večer jsem maminkám takhle předvedla asi pět mordopádů.

V zubech pantofli, já se řítím k posteli, finišuju a nakonec lup - pantofle se mi nějak vzpříčila a už jsem ležela. Mamka se smála, hlavně že se mi nic nestalo.

Na zítra mám slíbenou dlouhou procházku, kde se vylítám do sytosti. Jen doufám, že to před kámošema taky někam nenabořím. Ti by se mi smáli docela jinak...

Teda - to jsem dopadla...


Celou dobu se snažím, abych vypadala co nejelegantněji, co nejrozkošněji, působila co nejmilejším dojmem mladé slečny a po tom všem snažení se mi stane tohle.

Nejprve jedna a nakonec i druhá maminka mě začly volat - Bafíku!

To je strašný. Užuž jsem si chtěla dát růžovou mašli za uši, tak krásně si uklízím svůj pelíšek a vůbec se chovám jako mladá krasavice a přesto skončím jako nějaký umolousaný Maxipes Fík.

"Já jsem fenka!"

"Haló - nejsem žádný Bafík!"

Děkuji za projevenou účast na mém potupení.

Teda o samotě, nóóó...chihi...


Když jsme doma celá rodina, maminky každou chvíli odbíhají do té malilinkaté místnůstky a něco tam dělají.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela a stopovala je, až jsem na to přišla. Chodí tam na papírek! Akorát že jejich papírek je takový huňatý a hezky žluťoučký, taky by se mi tam líp čůralo. Ale oni mě nenechají, a tak mám aspoň svoje papírky.

Když jsem teda vystopovala, co tam dělají, chtěla jsem tam být s nimi. Ale to oni né, že tam chtějí být samy a vyhánějí mě se srandovníma slovama:

"Na záchodě budu sama né se psama!"

A tak už teď jenom tak od pelíšku kouknu, jestli náhodou nejdou docela ven z bytu a jnak je nechávám.