Dvě holky popsaly vesmír pěkně v klidu, bez námahy a z postele...

Vesmír je fascinující. Obrovský, ještě větší než kdokoli doufal, hranice položené starými Řeky padly a ty nové se zdají ještě fantastičtější, než všechna scifi dohromady.

Snahy vědců o popsání zákonitostí a principů všeho kolem nás mě vždy uchvacovaly. Dnes ráno jsme se s Pusinkou zamyslely nad tím vším a přirovnaly jsme to celé k takovému obřímu pucle.

Jeden vědec odkryje vzoreček o rozpínání vesmíru a na docela opačném konci vědy to pomůže třeba při výrobě kontaktních čoček. Jeden kousíček pucle zapadne a odkryje spolu s dalším kousek Světa. Kousek Boha. Skutečného Boha, ne toho křesťanského nebo jiného. Boha, co je tím pucle. Celým obrázkem.

My skládáme pucle, ale nevíme, jak celý obrázek vypadá. Neznáme předlohu. Nevíme ani, jak je veliký, nemá okraje. Dokonce ty jednotlivé kousky máme položené obrázky dolů, vlastně nevidíme nic kromě toho, co otočíme a co správně zařadíme. To je vesmír, svět, Bůh. Hmota, antihmota, velký třesk, atomy, fotony, rychlost světla, čas a prostor, černé díry, galaxie, gravitace, náš stromek na terásce, Bafinka, její vypadlé zoubky v krabičce, láska, trpělivost, Pusinka i Já...

Nesložíme to za sto let. Nesložíme to možná nikdy. Cesta, na kterou jsme se dali, ale přeci jen někam vede. K poznání absolutnímu, dovršení znalostí a odhalení podstaty Boha. Třeba se právě tím poznáním dostaneme za hranice prostoru a času a pochopíme...



PS: A když dovolíme vyznavačům toho či tamtoho, aby svými štětci bílými či černými přemalovávali již složené obrázky, budeme skutečně jen bezcenným kompostem na bezvýznamné planetě.