Pulitzerova cena se už třese...

Temporytmus. Je jasné, že tempo mluvené řeči přesně odpovídá našemu vnitřnímu rozpoložení. Když jsme nervozní, mluvíme trhaně, rychleji, zadýcháváme se, máme v obličeji podivné tiky. Když jsme uvolnění, mluvíme pomaleji, plynuleji a klidněji. V literatuře je třeba to přenést do projevu psaného. Takže:

Došel jsem tam a zastavil se. Ticho. Poslední křupnutí pod nohama ještě proťalo mrazivou noc. Rozechvělé krůpěje potu na zádech a krku se pozvolna vydaly dolů. Stojím nehnutě a poslouchám. Bílá tma a pár zasněžených borovic. Předzvěst. Slabé zavytí. A v posledním dechu a s prstem na kohoutku jsem spatřil prvního z nich. Byli všude kolem. Smečka. Stovka. A já sám. Uprostřed bílé pustiny a s jedním nábojem. Střelím.

Lovec dalekého severu ve své přerývané řeči dává najevo, že je unavený, zadýchaný, že je na konci sil. Tempo jeho řeči se mění a jakoby přerušuje. Navíc začíná své vyprávění minulým časem a náhle jakoby přirozeně vpluje do přítomnosti. A pak zase do minulosti a zase zpět. Vyprávění je nervozní, těká a napíná čtenáře.

Ležela jsem mezi těmi nejbarevnějšími kvítky z celé louky a vnímala první letní horké odpoledne. Byly tam modré chrpy, červené, zelené i žluté macešky. Květen byl vždycky plný květů a já měla vždycky spletený věnec ve vlasech. Vzpomínám, jak jsem naposled při vázání myslela na Františka a jak potom přišel a na hrázi u Olšovského rybníka mě potěšil. Tenkrát jsem zase přišla o věneček. Bylo to nejkrásnější odpoledne mého života.

Důchodkyně Kabrhelová vzpomíná velmi volně na svá mladá léta. Tempo je pomalé, zaobírá se detaily, vše je oblé a vláčné.

Je zřejmé, že rychlé, akční situace si žádají rychlé střihy a krátké věty a naopak pomalé děje delší souvětí a pomalejší rytmus. To se pochopitelně obrazí i v přímé řeči, kterou si probereme příště.