Pohádka opravdu pro děti.


Narodila se holčička. V kolébce se pokojně houpe a nad ní se sklání maminka. Je odpoledne a v chaloupce jen tikají hodiny a od kolébky vrže prkenná podlaha. Maminka přivírá unaveně oči, holčička spí.

Náhle se zde objeví tři podivné bytosti, tři dívky v hedvábných šatech, tři víly. Maminka se lekne a zacloní kolébku - "Kdo jste?"

"Jsme víly sudičky, přeci. A přišly jsme dát tvému dítěti osud." A začnou se strkat, která dříve přistoupí ke kolébce, aby se nad ní sklonila a vykonala tak svoji povinnost. Strkají se, hádají.

"Já, já půjdu první, ne ty jsi byla posledně, tahle holčička bude po mě."

"Tak dost!" - vykřikne maminka a dupne dřevákem do podlahy. "Takové handrkování, že se nestydíte. Copak nevíte, že každé dítě může mít jen jeden osud, jen jeden život. Nemůžete mojí holčičce dát tři osudy. Jste nějaké nezkušené. Jakpak se vůbec jmenujete?"

"Já jsem víla Fintína" řekne první z nich - "Já jsem nejkrásnější."

"Pche!" - postrčí ji ta druhá - "já jsem víla Kazína, a jsem strašně zlá a všechno všem zkazím. I tvoje děcko bude to nejškaredější a nejhloupější - blééé."

To je strašné - lekla se maminka - "To nedopustím, aby moje krásná holčička dopadla takhle. A copak ty třetí - proč se tak chvěješ? Máš strach?"

"Já jsem víla Nervína." - špitne nenápadná dívka. A ty dvě hned vysvětlí.

"Ona je pořád tak nervózní a bojí se všeho, ta tvojí holčičce udělá v hlavě pěknou šlamastiku." - a rozesmějí se na celé kolo.

"Tak dobrá, dám vám tři hádanky a která z vás je všechny uhodne, ta bude moct dát mému miminku osud."

Víly se kroutily, ale nakonec souhlasily. Sedly si do kolečka a pozorně poslouchaly venkovskou ženu s jehlicí ve vlasech.

"První je taková - najděte na chlup stejně krásnou dívku, jako je tady Fintína. Druhá - vyslovte něco, co zkazilo a otrávilo duše více lidí, než tady Kazína. A poslední - najděte něco, co se chvěje ještě víc než tady Nervína."

Víly vydechly. To jsou ty hádanky? Jsou těžké. Brebentily, ale nakonec se rozprchly stejně rychle, jak se objevily, aby se je pokusily rozluštit.

Víly se v lukách a polích a lesích lopotily každá o samotě, přemýšlely, seč jim síly stačily, ale žádná z nich nemohla přijít na kloub všem třem. Lítaly po okolí jako bláznivé, snažily se jedna druhou obelstít, ale bez úspěchu. Když se pak v chaloupce opět všechny setkaly, a maminka s holčičkou v náručí je vyzvala, ať přistoupí ta, která má v hrsti všechny tři úkoly, stály jako přibité.

"Žádná jste tedy neuhodla."

"Když ony byly ty hádanky hrooozně těžké!" - zvolala Fintína - "...a já jsem se musela ještě namalovat a taky na louce byly krásné kopretiny a já si z nich musela uplést věnec, takže jsem objevila jen lístečky osiky, které se chvějí ještě víc než tady Nervína. A tady jsou." A položila na stůl svazeček větví osiky.

"A co ty, Kazíno, jaks ty pochodila?" - pobídla maminka druhou vílu.

"Zrcadlo." - řekla víla, - "Když Fintína pohlédne na sebe do zrcadla, uvidí na chlup stejně krásnou dívku, které se žádná jiná nevyrovná."

"Správně - uhodlas." - kývla maminka. "A ty ostatní hádanky?"

"Taky nesu osiku." - pohodila Kazína na stůl lístky a šťouchla přitom Fintínu do břicha.

"A dál nic?" - usmála se maminka. "A co ty třetí tam v koutě?"

Nervína s třesoucím hlasem zpoza svých dvou kolegyň vyslovila tichounce -

"Závist - ta lidem nejvíce otravuje duše. A tady Fintíně jsem přinesla zrcátko, aby se viděla, jak je krásná. Ale třetí úkol jsem neuhodla."

V chaloupce bylo ticho. Víly čekaly, co se bude dít. Maminka se usmívala, že její holčička nakonec přeci jen nedostane tak strašlivý osud, i kdyby byla jen fintivá anebo nervní nebo dokonce zlá. Že její holčička bude hodná a milá a hezká. - Ale dítě nemůže zůstat bez osudu.

"To nejde!" - vykřikly do ticha náhle víly. "Některá z nás mu musí osud udělit. A budu to já!" - vehnala se dopředu náhle Kazína a sápala se na holčičku, ale maminka jí včas zakryla svým šátkem a ustoupila stranou. A pak těm nezkušeným vílám vše vysvětlila.

"Copak nevíte, že dětem dávají osud maminky? Že maminky jsou těmi skutečnými sudičkami. Že moje holčička má osud, který jsem jí dávno už dala já a který jí nadále budu dávat, aby z ní vyrostla krásná a chytrá holčička? Vy víly jste jen taková milá pohádková pometla." A usmála se na tři éterické dívky.

"Já nejsem milá!" - dupla si Kazína a se svým pověstným pche - se vytratila pryč a za ní pak i další dvě víly.

Maminka zůstala s holčičkou o samotě a kdybyste se do jejich chaloupky vypravili dnes, potkali byste tam milou a krásnou a chytrou dívku ve věku právě na vdávání.