Skorolesbická pohádka z ruské skorostepi.

Alexandra byla svými rodiči dána ve věku 18 let Igněvovi. Igněv byl prodavač brousků, a tak jejich živobytí spočívalo v tom, že se trmáceli na voze od jedné vsi ke druhé, od jedné tvrdé kůrky k ještě tvrdší.

Alexandra byla dosti krásná, ale slepá, takže ze své krásy nic neměla. Igněv byl sice okatý, ale zase nemohl promluvit slova a slyšel taky prd. Takto se podivná dvojice trmácela stepí.

Byla to bída a utrpení.

Na jednom takovém trhu ale Igněv prodal více brousků než bylo obvyklé, a tak se večer mohli stavět v hospodě. Tam se stala hrozná věc.

Alexandru do kola vyzval místní boháč, neboť se mu líbila. V kole jí balamutil milostnými slůvky a přemlouval ji, aby zůstala raději s ním, než s tím chudákem. Alexandra však namítala, že putuje se ženou?

Boháč se jí vysmál, že ten pomatenec s brousky určitě není žena a v tom Alexandra vykřikla.

"Jak to?"

Vždyť moji rodiče mne dali ženě, neboť jsem se jim předtím vyslovila, že mě více ženy přitahují. Jejich vlažná duše a teplé srdce. Ne jako kamenná srdce ocelových mužů z dolu tam u nás v Osedlkovskom.

Boháč však trval na svém a ten večer už Alexandra neměla klidné myšlení.

Večer pak na loži se pokusila konečně Igněvovi přiblížit. V té chvíli podruhé vykřikla.

"Jak to?"

Igněv ji ale neslyšel. Bušila do něho pěstí, Igněv nechápal. Neuměla psát, nemohla mu sdělit to, co zjistila. Že Igněvovo tělo není takové, jaké sama ve svých rukách po večerech cítila. Byla bezmocná a Igněv nic nechápal. Neprokoukl léčku, kterou na ně oba nastražili její rodiče, jen aby se jí zbavili.

A nechápal to celé další tři roky. Alexandra se zalkla zármutkem a do tří let byla na prkně. Igněv pak cestoval sám s brousky a umřel na dehtovou rýmu. To asi z těch brousků.

Ne každé dívčí srdce je naplněno láskou a ne každý muž je i pro svou ženu opravdu mužem.