Fantazijně-strašidelná pohádka ze sídliště našich časů...


Seděla jsem sama v našem obýváku a koukala na televizi. Náš byt byl takový normální dvoupokoják v paneláku na sídlišti a já byla ten večer sama doma.

Chtěla jsem se kouknout na nějakou teenagerevskou komedii, jakých holky v mém věku skouknou stovky. V předsíni jsem nechala rozsvíceno, protože jsem se trošku bála a tak světlo v bytě vneslo do mojí dušičky trochu klidu.

Asi tak v půlce filmu to světlo v předsíni najednou zhaslo. Samo od sebe. Najednou tam byla tma. Prasklá žárovka - pomyslila jsem si a nechala to být. Ta tma v chodbě mě ale děsila. Ty stíny, ty nastevřené dveře nakonec jsem se zvedla z gauče a šla žárovku vyměnit. Cvakla jsem pro jistotu vypínačem a světlo se rozsvítilo. Žárovka byla v pořádku?!

Možná, že blbne ten vypínač - a vrátila se k té komedii. Co se ale nestalo, světlo v chodbě po chvíli opět zhaslo. Strach mě pohltil. Teď už jsem se bála vejít i do té předsíně. Musí tu někdo být, kdo si se mnou hraje. Můj střeštěný bratr sice má takové nápady, ale ten je přeci na táboře. Jsem doma sama.

Jsem doma sama?

Cvakla jsem vypínačem, ale světlo nic. Žárovka asi praskla od toho kreténského vypínače. Našla jsem poslední žárovku a pohotově jsem ji vyměnila. Vypínač - cvak - nic. Tma.

Ten vypínač je fakt kreténskej. V tu ránu zhaslo světlo v obýváku a televize přestala hrát. Ticho a tma. Zestárla jsem o deset let. Poslouchal jsem tep srdce a ticho v bytě. Nakonec jsem ze skříně vyndala svíčku a prošla s ní statečně celý byt, abych se ujistila, že v bytě nikdo není, kdo si se mnou hraje. Když jsem prohlídla skříně, jukla pod postel a všude, kde by se mohl můj slabomyslný bratr schovat, něco mě náhle přišlo divné. Koukla jsem z okna ven a všude v okolních domech byla taky tma.

Sláva - vypli proud v celé čtvrti - nemusím se bát.

Koukla jsem z okna na druhé straně domu a taky byla všude tma. Jen svíčky v oknech tu a tam hořely. Byly prázdniny, sídliště bylo napůl prázdné. Vrátila jsem se na gauč a chroustala křupky a smála se, jak jsem trapná a bojácná. Co bych asi dělala, kdybych byla někde na táboře, v lese, uprostřed pustiny.

Pak jsem s sebou trhla. Svíčka na stole mi zhasla. Zase jsem chvíli nic neviděla. Propánakrále, sirky! Musím pro ně zase přes celý byt do kuchyně. Když jsem je konečně u sporáku nahmatala, stalo se něco dalšího.

Svíčka v obýváku hořela a světlo se mihotalo po stěnách. V tu ránu jsem už celá šílená strachy vyběhla na chodbu, zabouchla za sebou dveře a stanula na setmělé chodbě. A za mnou kdosi stál.

Muž s bezzubým úsměvem.

Vykřikla jsem hrůzou a než mohl cokoli udělat, vyrazila jsem tryskem dolů ty čtyři patra, okolo výtahové šachty a ven z domu, ven na setmělé sídliště a ven z té hrůzy. Až na poloprázdném parkovišti jsem se zastavila. Tam kolem sebe dost prostoru a dost jistoty, jsem si sedla na zem a snažila se vydýchat z té hrůzy. A jakoby toho nebylo ten večer dost...

---------------------------------------------------------------

...jsem po chvíli viděla, jak se ke mně přibližuje zleva nějaká postava. Byla to dívka. Měla temné vlasy a svítivě modré oči. Usmála se a přisedla si. Odvyprávěla jsem jí hrkavě celý zážitek a ona se jen smála, že mám určitě bujnou představivost a že s ní se nemusím bát, že mě ochrání. Byla magická. A pak se stala nejstrašidelnější věc ten večer.

Světlo u nás v okně se rozsvítilo. Jediné svítilo do tmy sídliště. Žlutý čtverec ve čtvrtém patře mě zastavil dech. I dívku to ohromilo, i ona to nemohla pochopit, že jedině naše kuchyň svítí. A kdo to tam je? Vždyť jsem zamkla? Ten muž? Anebo moje potřeštěná rodina si ze mě dělá srandu?

Dívka se nabídla, že půjde se mnou a že to vypátráme. Mě už se nechtělo zpátky do toho hrůzného domu, ale ona mě sevřela svoji tajemnou silou a dala mi doušek odvahy. Šly jsme.

Doma pak všechno hrálo, všechno svítilo, i ta prasklá žárovka, i televize, jakoby to bylo někde na pouti. A přitom při pohledu z okna jsem viděla, že sídliště je setmělé a že náš byt je jediný, kde se svítí. Dívka si sedla na gauč a pustila tu komedii a smála se a byla krásná a tajemně magická. Napily jsme se a já se schoulila k ní, do bezpečí její náruče. Byla se mnou celou noc, hřála mě a já se jí podvolila. Ráno odešla.

Ráno mě byt připadal veselý a prosvícený teplem a na sídlišti už byl čilý ruch. Nikde nebyla stopa po něčem děsivém. Rodiče se pak vrátili z výletu a já zase spořádaně spala v dětském pokoji. Jen jsem si večer všimla, že mi pod hlavou lehounce svítí polštář. Svítil modře, jako oči té tajemné dívky z noci.