Příběh je o konvičce na zalévání květin.


Byla bílá a čistá a vždy v sobě dokázala uchovat vodu chladnou a čisťounkou jako sníh. Paní s ní ráda zalévala své květiny na terase i doma, osvěžovala jejich horkem spražené životy. Konvička byla nadšena ze svého úkolu a vždy se těšila, až jí paní vezme do rukou a obejde s ní všechny květiny. Zvláště jednu.

Byla to taková malinká, růžovými kvítky posetá rostlinka v rohu terasy, na kterou slunce svítilo malinko, a tak nepotřebovala ani moc zalévat. Paní ji vždy jen tak lehce zkropila dlaní a šla dál. To se však nelíbilo Konvičce. Chtěla déle setrvat v její blízkosti a pořádně květinku svlažit. Byla do ní nejspíš zamilovaná.

Její láska k malé květince byla čistá jako voda, kterou jí chtěla obdarovat. Každý večer se těšila, až se na tu malilinkou chvíli ocitne v její blízkosti, až jí bude moci svlažit láskou ochucenou vodou. A ten osudný večer dostala nápad.

Paní se vrátila k večeru z práce a jako vždy se po chvíli chopila Konvičky. Obešla květiny uvnitř, malé i vysoké, některých se Kovička dokonce bála jak vypadaly strašlivě a nakonec paní vystoupila na terasu. Oběšla jahodník, obešla tůji, obešla malý smrček uprostřed a nakonec přistoupila ke květince. Položila dlaň do vody a chtěla ji lehce svlažit a v tu ránu se Konvička naklonila a láskou omámená vylila celý svůj obsah na květinku. Ta byla ihned vyplavená jako po povodni a její kvítky mátožně plavaly v květináčovém rybníce.

Paní se zlobila. Na sebe. Měla pocit, že je to její vina že jí Konvička vyklouzla, a tak se rozčílila a běžela dovnitř pro smeták a hadr uklidit tu spoušť. Co se dělo dál, už se Konvička nikdy nedozvěděla.

Při pádu se totiž rozbila na tisíc kousků a s ní i její láska ke květince. Skončila v koši, umřela.

Už se ani nikdy nedozvěděla, že Květinka povodeň přežila, že byla přesazena a že už je z ní teď velká růžová kytka. Kytka, která se ovšem nikdy nedozví o jedné malé touze a velké nenaplněné lásce.