Pohádka o touze a naplnění



PROLOG

Na louce, blízko bukového remízku, vyrostla spousta květin. Divokých, nezlomných a nádherně barevných. Větrem se provívaly, sluníčkem se vyhřívaly, broučky a motýli se těšily. Jen jedna byla jiná.

KYTKA ŠKYTKA

Byla stejně krásná a stejně silná jako ostatní, ale něco na ní bylo jinak. Zatímco jiné květiny se těšily přítomností mnoha lesních i lučních tvorů, ona ne. Žádný brouček, motýl ba ani ptáček na ní nemohl usednout. Měla totiž škytavku. Vždycky, když se už už nějaký ten motýl přiblížil, Škytka škytla a byl v trapu. Ostatní se jí trochu posmívaly, ale spíše jí litovaly. Věděly, jaký jí čeká osud.

Okolní zvířátka v čele s kurážným mravencem se jí snažila pomoci. Mravenci kolem ní vybudovali lešení, aby ji udrželi v klidu. Škytka jej ale vždy pobořila. Ježek se snažil jí vzpříčit kouskem jablka, ale marně. Konipas zkoušel hypnózu. Parta zajíců se jí snažila v noci vyděsit, aby jedním velkým posledním škytnutím skončila své trápení. Marně. I včelky nezůstaly pozadu. Rozprášily nad ní léčivý pyl, ale Škytka se naopak mnohem víc rozškytala. Musela se prostě smířit s tím, že nepocítí tu radost, vzrušení a naplnění, když otevře svůj květ někomu jinému. A pak?

Pak jednoho dne po louce šel sekáč. Pokosil trávu, okolní květy, pokosil i jí. O několik chvil se Škytka probudila v nějaké neznámé místnosti, na stole, ve váze, ve vodě, ale bez kořenů. Zbývalo jí jen pár dní života, než vydechne naposledy, tak jako několika dalším. Ne všechny pohádky končí šťastně.

E P I L O G

Do místnosti vletěl čmelák. Bručel všude možně, jakoby jen tak brouzdal a brejlil přes svoje brejle, až konečně namířil k váze. Usedl na jednu z květin, pak na další a nakonec - na Škytku. Přijala ho, těšila se z jeho přítomnosti, otevřela se mu. Už neškytala.

Za pár dní umřela. Ale ten slastný okamžik, který prožívaly její sestřičky samosebou každý den, nakonec i ona prožila. A byla šťastná.

.