Když přišlo křesťanství do Evropy, postupně vytlačilo veškeré pohanské či jiné zvyklosti. Proč? Bylo to mírovou cestou? Bylo to proto, že to lidé chtěli? Bylo to proto, že bylo zábavnější, barevnější a věrohodnější? Bylo to proto, že je tou správnou cestou?

Ne.

Na několika málo konkrétních příkladech ukáži, jak se to asi mohlo stát.




Když na horu Radhošť vystoupali Cyril s Metodějem, nalezli tam Slovany, jak se veselili kolem sochy boha Radegasta. Přinášeli mu jablka a chléb a prosili ho za úrodu, spokojenost a štěstí. Cyril a Metoděj v zájmu pokřesťanštění nechali sochu Radegasta svrhnout a vystavět na jejím místě křesťanský kříž. Nevím, jak se na to tvářili tehdejší Slované, ale asi jen kroutili hlavou a mysleli si své. Dlouho jim to ale nevydrželo. V té době již vrcholily mocenské půtky mezi českými a německými knížaty a víra v té době sehrála mocenskou úlohu. Dnes je naštěstí na hoře opět Radegast, i když mu za zády ten kříž pořád straší.

Když v Alexandrii kolem roku 400 vrcholily náboženské nepokoje (helénsko-žido/křesťanské), filosofka a matematička Hypatia z Alexandrie byla v alexandrijském museiu brutálně zavražděna davem vedeným křesťanskými mnichy. Stala se skutečnou pohanskou mučednicí proti manipulativnímu a lživému křesťanství. Co se však posléze nestalo? Křesťanští teologové této události využili opět pro manipulaci. Hypatia se stala předobrazem smyšlené sv. Kateřiny, která byla zavražděna pro svoje křesťanské vyznání. Sv. Kateřina se stala křesťanskou mučednicí proti pohanské tradici a k potlačení svobodných názorů mimo církev. Nestydatá a do dnešních dnů trvající lež. (O této události byl nedávno natočen film, který populární formou ukazuje na tyto souvislosti.)

Jan Kalvín se ve středověku a v dnešním Švýcarsku také pěkně předvedl. Za jeho vlivu se z veselých, prosperujících měst stala gheta náboženských fanatiků bez možnosti jiné víry než kalvínské. Gheta, ve kterých se upalovalo za "čarodějnictví" a gheta, ve kterých rozhodně nebylo veselo.

Křesťanství samo dokázalo, že vskutku není "odkazem Božího slova" a že ctí člověka a jeho svobodnou vůli. Pokud se projdeme dějinami křesťanství, nalezneme v něm tolik rozporných teorií, výkladů a protichůdných argumentů vedoucí k válkám, nesnášenlivosti, inkvizicím, herezi a pronásledování, že zdaleka ani punské války, Hitlerovské Německo či nájezdy barbarských kmenů do Evropy tolik útlaku a obětí nezpůsobilo. Stojí za zmínku už jenom množství zdecimovaných "vlastních lidí", kteří chtěli církev pouze reformovat. Valdenské hnutí, John Wicleff nebo náš Hus. Dále tuto církev charakterizuje tisícileté tažení proti Židům na všech frontách a v neposlední řadě devátenáctiletá Jeanne d'Arc, která si to odskákala jenom proto, že církev stejně jako jindy naprosto selhala ohledně lidských práv.

Nakonec se podíváme na jednu čistě praktickou, každodenní událost - pohřeb. Uvidíme, že i v této věci se pod vlivem křesťanství udála změna spíše k horšímu. Žárové pohřbívání, které bylo symbolem germánských či slovanských kultů, bylo v raném středověku nahrazeno kostrovými hřbitovy a pohřbíváním. Dnes se vracíme naprosto spontánně, svobodně a prakticky zpět k žárovému způsobu, a je tedy nabíledni, co je nám přirozenější.

Neobhajuji jiná náboženství oproti křesťanství. Nevnucuji žádné názory ani nepředkládám řešení. Kdo chce být křesťan ať je. Kdo chce být muslim ať je. A kdo chce být bezvěrec ať je také. Hranice práva a svobody u jednoho končí u hranic druhého. A do těch nemá právo zasáhnout. Je na každém, zda dá přednost zdravému rozumu, čistému vztahu ke všemu, co jej obklopuje, touze po poznání, k úctě k druhému i k přírodě anebo zda dá přednost omezování, zahalování, odpírání, přesvědčování, manipulaci a lhaní.

Dnešní česká společnost je v podstatě sekularizovaná. Patrně je to důsledek našeho selského a pohanského původu, dějinného vývoje národa, zdiskreditování církví a také komunistické marx-leninské doktríny. A mohlo by se zdát, že obava z kleriků je dnes prostě "mimo mísu". Možná je. Ale možná právě v této chvíli je správné se rozhlédnout a uvědomit si - kde jsme, co jsme, co můžeme, co nesmíme a co je nám vlastní a do čeho nás někdo nutí. Ať už nábožensky, ekonomicky či politicky. To nejcennější co máme, jsme my sami.