V Divadle pod Palmovkou to ten večer podivně jiskřilo. Divné zvuky, prolnutí světů, časů a lidí. Bylo to tak tajuplné, že celé obecenstvo zčistajasna...

Ne, nebyly jsme na žádné duchařské seanci nebo nebyly jsme svědky přistání UFO, byly jsme na komedii Antonína Procházky Ještě jednou, profesore.

Plzeňský Woody Allen nebo Ray Cooney nebo Moliére jak se mu říká, předvedl v Praze řachandu a taškařici, při které divadlo pukalo smíchy. Velice podařená komedie nás pobavila svými gagy a situačními zvraty, ale i romantikou a určitou výpovědí o dnešním světě. Procházka zkrátka jede a já byla ráda, že ten večer nebyl jen autorem, ale i v hlavní roli.

Asi nejvíc smíchu v nás vyvolala postava počítačového hackera, kterou bizarně a bravurně zároveň vytvořil Radek Zima. Jeho třesoucí se nožky a zelené číro vidím ještě teď. Také jsem obdivovala vytetované srdíčko na kotníku mladistvě vypadající Kateřiny Macháčkové a povolené trencle s obsahem Antonína Procházky. Ty trencle jsme tedy zaregistrovaly já i Pusinka a možná i první tři řady.

Závěr hry má skvělou pointu, ale hra má dokonce skvělou pointu na konci první půlky, kde opona padá do burácejícího smíchu. My jsme burácely taky. Moc se nám to líbilo a naše pravidlo, že když už jít do divadla, tak na komedii, se zde vyplatilo. Příště máme v pácu tohle.