Před časem mě přepadla touha napsat několik detektivních povídek.

Už mám vymyšlené první zápletky, motivy vražd a zločinů, jména obětí, vraha i všelijaké podrobnosti, ale co mi stále nejde, je jméno hlavní hrdinky. Postava oné dívky mým ustavičným přemýšlením už sice získala jasné a velice pěkné obrysy, ale jméno nikde.

Nejprve jsem chtěla, aby to bylo neobvyklé a hezké. Začala jsem s křestním a použila detektivní metodu práce. Vyloučila jsem hnedky z kraje jména, která mi připomínají reálné osoby, které mi nejsou příjemné. Pak jsem sumírovala ta jména, která se mi líbí a která jsou méně obvyklá.

Marina, Šarlota, Mariana, Ingrid, Cecílie, Albína, Patricie, Ester, Johana, Apolena, Frída, Adéla, Kristina...

Hlavně to musí být zapamatovatelné a typické. Nebudu přeci psát dalších padesát let o někom, kdo se jmenuje Jana. A když třeba i Jana, tak alespoň příjmení musí být zajímavé. A tím došlo k záseku č. 2.

Takže se bude jmenovat třeba Jana Lomikamenská? Anna Babočková? Martina Akátová? Přeci nemůžou být obě jména podivná. Cecílie Lipenská by znělo až příliš exoticky a pamatovat si to stejně nejde. Cecílie Nováková? Cecílie Hrušková? Viktorie Potužálková? Karla Gottová?

Achichiouvej.
Největší detektivka je vymyslet jméno pro detektiva.

Chtěla jsem, aby to bylo po něčem krásném. Po stromu, květině nebo vůbec přírodě. Aby to bylo jako jedno slovo, které vyslovíme samosebou. Chtěla jsem toho hodně a absolutně jsem se zasekla. Papír, který zpočátku obsahoval mnoho jmen a kombinací, je beznadějně proškrtaný a mě už se nelíbí ani Sabina Slunéčková ani Jana Lipenská.

Zatím to vypadá, že můj Holmes v sukních se nebude jmenovat vůbec nijak.