Pohanství je nám vlastní, zatímco křesťanství je učené.

První je cesta přirozenosti, druhá je cesta trnová. Pohanská cesta je široká, lemovaná oblázky a kolem ní rostou stromy a zpívají ptáci. Cesta křesťanská se v evropském kontextu snaží člověka vést po niti, na které balancuje držíc v levé ruce své svědomí a druhou rukou si zakrývá tvář. Je to cesta úzká, tmavá, vypjatá a nepřirozená. Možná, že její konec je upnut někde vysoko nad našimi hlavami, že vede k Bohu. Pohanská cesta je ale sama cílem. A snaha, aby cesta po které jdem byla co nejhezší, je skutečným smyslem našeho života.

Říká se, že monoteismus a křesťanství posunul člověka o veký kus dopředu. Myslím, že to je blbost. Války, nenávisti, touhy po moci - to křesťanství ani Islám ani jiný nesmysl nevyléčilo. I tyto charakteristiky jsou nám vlastní. Člověk je tvor komplexní a složitý a křesťanství není cesta po jeho zdokonalení. I samo pohanství bylo v nedávné historii vystaveno fatálnímu zkreslení, když se ho chopil velkoněmecký národ za druhé války. Kolektivní nevědomí, úcta k druhému, přirozenost a rovnováha rozumu a citu je největší silou skutečného pohanství. Možná je teď ten pravý čas vrátit se k našim kořenům...

[Rudgley,R: Vzkříšení pohanství]