Šla jsem jenom nakoupit a strhlo se drama...

Jak takový prostinký nákup v Albertu může vyvrcholit a dopadnout, když ho provedu já?

Vzala jsem si košík, nakupovala, košík se plnil, pečivo, zeleninu a tak. A pak jsem stanula u pokladny a tam to začalo. Muž, který byl u pokladny, toho česky moc nenamluvil. Popravdě vypadal, jakože se doteď domlouval spíš rukama. Byl potetovaný, mumlal si něco ukrajinsky a vypadal, jakoby byl na útěku před narkomafií i policií zároveň. Na mojí mrkev, banány, koblížky i bagetky však šahal s něžností koncertního mistra a vážil obdivuhodně přesně. S pečivem měl ale trochu problémy. Už s jablkovou mřížkou v ruce hledal kód v tahácích docela dlouho a nad koblížkami taky docela zaváhal, ale co mu dalo skutečně zabrat, byla povidlová taštička.

"Jaká to...taška?" - zeptal se mě překvapivě.
"Povidlová."
Listy listy list - bez úspěchu.
"Powyl...dl...?"
"Povidlová..." a už jsem se smála na celé kolo. Začalo mě to bavit.

Pak se zeptal kolegy u sousední pokladny. A ten, překvapivě se stejným přízvukem:

"Povydlowa?" - a taky lovil v tahácích. Nakonec se ale společně dobrali kýženého kódu a akce skončila.

Kdyby u pokladen byl nějaký našinec s otráveným obličejem, nebyla by to určitě taková legranda...