Do prdexu...

Je to fakt pech. Smůla se mi v práci nějak lepí na paty. Mám na to prostě talent.

Když si myslím, že všechno zvládám a mám od ostatních uznání a práce mi jde hezky od ruky a dělám to pořádně, tak se objeví nějakej dědula a připraví mě prakticky o všechno. A navíc ve věci, kterou vlastně ani nemám na starosti a ostatní v ní tápou zrovnatak.

Moje povaha v práci je následující. Když se mi něco povede, nikdo z kolegů u toho není a naopak, když mám smůlu a náhodou něco nevím, nějakou drobnost a specialitu, tak je u toho vždycky dav. Nejlépe s vedoucí v čele.

A nejvíc kroutí hlavou ti, co by neuměli ani desetinu toho, co já.

Je to na palici.

Když jedné své kolegyni po třech letech stále ukazuju věci prakticky základní, vím to jenom já a mloček (jiná kolegyně). Ostatní o této stále tápající kolegyni mají to nejlepší mínění. A já, která hýbu světem kolem sebe, klopýtám o tyto nešťastné náhody a vypadám jako blbec.

Je to v prdexu...