Dlouho jsem odolávala, ale teď vidím, že jsem trošku chybila.

První díl triptychu Slunce seno se zabývá venkovem. Tématika vesnického života na sklonku socialismu a úsvitu kapitalismu mohla být nevyčerpatelnou studnicí laciné zábavy, gagů a hravosti. Troška se tomu ale rafinovaně vyhnul a pustil se do fundované studie vesnického života. Po vzoru Farářova konce zachytil i zde vesnického faráře, po vzoru Kalamity zachytil místní železnici, po vzoru Všech dobrých rodáků problémy v zemědělství. Čest jeho snaze.

A teď k samotnému provedení.

Herci nejsou špatní, ale místy jsem nepoznala, zda jsou placeni od hodiny anebo od počtu slov. Některé vesnické ženy očividně chtěly být v záběru co nejdéle, a tak si své "štěky" prodlužovaly, co to šlo. Také je tam příliš patrná snaha o autenticitu. Někteří herci se mohli přetrhnout, aby vypadali, jakoby se v té vesnici přímo narodili.

Také je na filmu vidět, že byl točen v exteriérech. Marně jsem hledala scénu, která by takříkajíc voněla ateliérem a pořádným kulisáckým řemeslem. Tady asi chtěl Troška pod rouškou autenticity trošku ušetřit a tak raději převezl celý štáb na venkov. Škoda.

Jakousi oporou filmu prý měla být Helena Růžičková. Ano - měla být. Nepodařilo se. Opovažuji se tvrdit, že jí přehráli i ti králíci. Zde Troška vsadil na Trošského koně.

Ale jinak mě film mile překvapil a i mé hudební srdce ještě teď plesá nad některými úžasnými a nevtíravými melodiemi. Škoda, že tuto filosoficko-kulturologickou studii narušovaly některé jakoby humoristické scény. Ty s Menšíkem byly naštěstí vystřiženy. Už v průběhu natáčení totiž bylo jasné, že Menšík to trošku nepochopil.

Pro trošku toho etnografického zamyšlení dávám laskavých - 30%.