Jsem drsoňka, kdo je víc!


V puse mi pořád něco šolíchá.

Když to není nějaká bašta, je to kostička na hraní s maminkama anebo kobereček s pantoflema, co mám tak ráda. Prostě v puse musím pořád něco mít.

Naposled mi při takovém hraní s pantoflem vypadl vepředu zub a za chvíli hnedky druhý. Ani nevím, jestli jsem je snědla nebo někam utekly strachy, prostě byly fuč. Zuby mě padají! Pomóóóc!

Nejdřív jsem se strašlivě polekala, protože to nejlepší na nich je, že je můžu cenit a viset za ně na kostičce. A bez nich bych taky nemohla strašit kočky od sousedů. Ale navíc k tomu všemu mi prostě a jednoduše sluší.

Byla jsem moc smutná. Trvalo to chvíli, ale pak mi v puse začalo něco šolíchat.

Nová zubiska!

Rostou a jsou větší a lepší, než ty první! Ještě je chvilku nechám růst a pak budu skutečná královna ulice.