Další pracovní sobota je tu.

Tak tak. Ani se měsíc kolem Země neotočil a Hanička už zase ťuká jako za starých časů.

Dovedlo mě to k zamyšlení, proč vlastně nám to přijde přirozené, že šest dní makáme a sedmý frkáme. Je jasné, že zákonitosti vesmíru, rotace planety a podobné blbiny jsou dané, takže sedmidenní cyklus tak nějak odpovídá, ale stejně.

Pracovalo se celé věky šest dní a lidi s tím nic nezmohli. Pak asi Angličani zavedli week-end s dvěma dny volnými a to se hned lépeji civilizace rozjela. Možná, že nakonec i produktivita práce vzrostla a vzhledem k tomu, že lidí přibilo od starověku tisícinásobně a stroje rachotí a kombajny houfně vjíždějí do polí, zdá se trošku abstraktní, že je stále potřeba tolik pracovního času.

Němci ještě v osmdesátých letech dospěli k názoru, že by možná k trvalému rozvoji stačilo pracovat dny čtyři, ale nakonec to zavrhli. Musíme vzít v úvahu, že to byli Němci a navíc západní, takže tahle myšlenka je obecně velmi nebezpečná.

Vzhledem k efektivitě práce, modernizaci, počítačům, globalizaci a všemu tomu modernímu haraburdí, mi připadá až skoro trapné, že vůbec ještě pracujeme.

Ale zpět na zem.

Já bych zavedla systém, kdy by se pracovalo PO-ÚT, ST by byla volná, ČT-PÁ práce a víkend volný. Přeneseně by to znamenalo 32 hodin práce v Zákoníku práce, tímpádem míň ježdění do práce, míň chaosu, lidé by se zklidnili a přestali by se honit za vlastními ocasy a nakonec by možná zbyl čas na děti a rodinu, rozvoj člověka a vůbec na to všechno, co má skutečně smysl.