Pohádka o světle v tmách..


Na okraji jedné vsi se procházela dívka Adéla. Měla krásný čepec, který ji koupil strýc na trhu ve městě. Ostatní dívky se jí sice posmívaly, ale popravdě jí záviděly.

Adéla se ráda procházela jen tak sama v přírodě. Šla lesíkem, po louce a tu pojednou se zvedl vítr a čepec fííí - odkutálel se k blízkému remízku, k jeskyni a odvál se nakonec přímo do jejího chřtánu. Dívka se rozeběhla za kloboučkem, prodírala se stromky, ale před jeskyní se zastavila. Bála se. Nakonec však vkročila - snad ze strachu, že jí doma vyčiní za ztrátu, snad si sama chtěla dokázat statečnost - prostě vkročila.

Byla tam tma jak v ranci. Jeskyně byla tak černá, že si Adéla neviděla ani lesk na střevících. Jakoby se za ní zavřelo ústí a ocitla se v dokonalé bezmoci. Tápala kolem sebe, šátrala po zemi, ale klobouček nenahmatala. A tu najednou.

"Kdo jsi?" ozval se ze tmy hlásek a proťal tu černou nicotu. Adéla se lekla, zůstala stát.

Kdo jsi ty a co tu děláš? odpověděla Adéla hlasu ze tmy.

"Jsem víla Potměnka a jsem tu doma. Tohle je můj domov. Jsem odsouzena k tomu žít ve tmě." Adéla hmátla kolem sebe, ale ruce jen projely vzduchem.

"A kdo tě tu uvěznil? Proč nejdeš normálně ven?"
"Nemůžu. Musí mě osvobit něco, co jsem dosud nepoznala a já nevím, co to je. A vlastně ani nevím, proč jsem tady. Já nevím nic. Jen to, že jsem víla." odpověděl dívčí hlásek.

To nechápu& přemýšlela Adéla ve tmě. Ale já ven jít přeci můžu. Tak jako jsem přišla, tak i odejdu.

"Ty můžeš odejít, ale já ne - to je můj osud. Prostě tady čekám na něco, co mě odsud dostane."

A vesnická dívka se tedy rozhodla, že tak jak do jeskyně vešla, tak i odejde. Ale i s vílou. Ve tmě ji konečně nahmatala, chytla jí za ruku a vytáhla jí ven z jeskyně.

Když ale byla už venku na světle, stála před jeskyní sama a v ruce držela jen kousek větve. Když se dívka vrátila do jeskyně, víla se rozbrečela.

"Říkala jsem ti to, já nemůžu ven. Jsem tu ve tmě napořád."

Dívce jí bylo strašlivě líto. Nakonec jí napadlo, že dojde pro křesadlo a v jeskyni rozdělá oheň. Dotáhla roští a oheň vzplál. Hořel - to dívka cítila, ale ani ona ho neviděla. Jeskyně byla opravdu zakletá tmou.

A tak si Adéla celý týden doma lámala hlavu, jak vílu osvobodit. Chodila za ní a vedly spolu dlouhé hovory, držely se za ruce a sbližovaly se. A nakonec - šestý den se to stalo.

Ulehly spolu, mazlily se, potmě se jejich těla dotýkala, hladily se a když konečně se sobě oddaly, Adéla uviděla v té tmě záblesk víliných modrých očí. Prořízly tmu jako dva paprsky. Adéla pak uviděla i tvar těla, které dosud jen cítila pod rukama, křivky krásné víly a nakonec i každý vlas. Z jeskyně se zvedl závoj tmy a světlo, které sem z lesa proniklo prozářilo jejich milostné splynutí. Toho dne víla opustila jeskyni i věčnou tmu a přestěhovala se k Adéle do vsi...

-------------------------------

..."Káťo - nemůžeš si tu takhle svítit, nalétají tě sem komáři." - do pokoje vešla maminka.

"Já už půjdu spát, mami." Odpověděla dívka sedící na posteli.

"Můžeš klidně zhasnout - já jen chtěla cítit to teplo, víš..." a dívka si v posteli lehla a přikryla se peřinou.

"Mami - může být láska tak silná, že přemůže i tmu?"

"Spi už ty brebto." - a maminka dala dívce pusu na čelo a odešla. Nevidomá dívka v temném pokoji cítila pohyb záclon a slyšela pištící komáry a představovala si, jak ji jednou nějaká dívka osvobodí z věčné temnoty stejně tak, jako Adéla svoji vílu.