Pohádka o moci zamilovanosti...


V lese temnotemném, kudy vedlo několik cest, řádilo podivné stvoření. Lidé z přilehlých vesnic o tomto stvoření pranic nevěděli, jen se v lese občas někdo ztratil. Nikdo nevěděl proč.

Jednoho dne vešla do lesa Katka. Krásná, nesla bábovku babičce do vedlejší vesnice. Než odešla z domu, řekli jí, ať raději jde po cestě, i když je to delší. Ale neposlechla. Zvolila kratší lesní pěšinu. Prozpěvovala si lesem a těšila se na babičku. Náhle se na pěšině objevil krásný mladý muž. Ve zdobném kabátci, v lesknoucích botech, tváří ošlehanou životem a s hřejivýma očima. Dívka k němu pomalu došla.

Pomohl jí s košíkem, pomohl jí posadit se do mechu a odpočinout si, nabídl jí doušek jahodové vody, usmál se a spočinul vedle ní. Podlehla jeho kouzlu ještě dřív, než ji on mohl uchvátit několikerou historkou. Byla v tu ránu zamilovaná až po uši. Byla mladá, nezkušená a on byl vskutku neodolatelný.

Po týdnu, co se dívka neozvala, se v obou vesnicích i v lese provedlo pátrání, ale marně. Nikdo už dívku od té doby nespatřil.

---------------------------------

O pár dní později se v noci z hospody vypotácelo několik mladíků. Hlučeli, konali všeliká provolání do tmy, před sebou se předháněli, a nakonec se jich pár rozhodlo, že konečně skoncují s tajemnou bytostí v lese. A vydali se tam.

Dva nebo tři usnuli již během výpravy na cestě, jeden se raději vrátil, ale nakonec poslední z nich vstoupil do černého lesa. Zrazovali ho, zejména když zaslechli podivná pištění a volání z útrob, ale on nedbal. Šel pořád dál lesní pěšinou, za vidinou hrdinství anebo skutečně chtěl Katku naleznout. Když mžoural ve tmě do stromů a větví, zakopával o kořeny, v dálce se objevila postava dívky. Katka, pomyslel si. Našel ji.

Ne. byla to jiná dívka. Krčila se pod stromem, třásla se zimou, ale nebyla to Katka. Byla však mnohem půvabnější. Potřebovala pomoc od nějakého statného a chrabrého muže a tím on byl. Podlehl ihned jejímu kouzlu, ihned jak se k ní naklonil a vydechl nad ní poslední vinný opar. Zamiloval se.

Po týdnu mladíci z vesnice opět provedli pátrání, ale jeho živého či mrtvého už nikdy nikdo nespatřil.

---------------------------------------------------

V ten samý den do vesnice přišla Lucie. Mladá, nepříliš krásná, ale hlavně rozverně se chovající dívka. Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale mladíkům v hospodě stačilo, že přihodila několik rajcovních historek a občas mezi doušky vína poplácala okolní děvčata po sukních a hokynářskou dcerku dokonce jednou pohladila po vlasech. Dozvěděla se o lese a rozhodla se, že to také zkusí. Zrazovali jí, ale ona se chtěla vytáhnout.

V lese byla tma jak v ranci. Lucie šla po pěšině, tak jako mnoho ztracených poutníků před ní. Nebála se, vždyť měla v botě nůž a sílu jako leckterý mládenec. Náhle se kousek před ní objevil švarný myslivec. Šarmem a krásou přímo překypoval. Lucie k němu v klidu došla, poplácala ho po rameni a zeptala se ho, kudy se jde za tou ježibabou, co žere pocestné. Krasavec zprvu nechápal, ještě více poulil krásné oči a ukazoval v uniformě svoji vypracovanou postavu, ale Lucie zůstala vůči jeho silám netčena.

Myslivec se náhle počal motat dokola, začal ztrácet barvu, měnil se v nějaké motovidlo, strašidlo v hávu a nakonec se provtělil do hlínového prachu, který kolem Lucie jen proletěl a rozprášil se po okolí. Lucie pak prošla celý les a nikoho již nepotkala, vrátila se do vesnice a prohlásila, že les jest prázdný a že v něm žádné strašidlo už není. Nevěřili jí, že v lese vůbec byla, když se vrátila živá, ale je pravda, že od té doby již v lese nikdo nezmizel.

Genoma, která čerpala sílu života ze zamilovaných, pro které se příležitostně proměňovala a ze kterých pak vysávala život, si na Lucii vylámala zuby.