Eskymácká pořádně vymražená pohádka



Valnjlan žila v malém iglú na ostrohu ledovce. Rodiče již zemřeli a tak žila sama. Lovila ryby a večer vždy tiše štkala píseň severu, hledíc přitom do Slunce. Den odsud se nacházela přístavní vesnice, odkud odplouvala obchodní loď a kam také Valnjlan posílala tulení kůže, aby si přivydělala.

Vždy jednou měsíčně k ní na ostroh přijelo psí spřežení aby odvezlo kože a tuk. Valnjlan si nechala z vesnice posílat dýmku a tabák a také kreslené příběhy, kterými se bavila ve volném čase. Byla sama, jen ten pošťák občas přerval nudu a prázdnotu jejího života. Slýchávala od něj historky, že ženy ve vesnici mají i tři muže, ale takové příběhy jí nelákaly. Ona toužila po něčem jiném.

Jednou jí napadlo, že by mohla také psát příběhy. Ponejprv je kreslila do ledu, pak uhlem na iglú a nakonec i na ty kartičky, co měla dovezené. Jednoho mrazivého dne, co u ní zase bylo spřežení, takový inuitský komiks zabalila do jedné z koží a ten se tak vydal na cestu osudu. Byl to milostný příběh dvou dívek.

Valnjlan celé dny pak přemýtala, kdo svitek dostane, že jej jistě musí dostat dívka jejího srdce, která si příběh přečte a jednoho rána se zjeví u ní před iglú. To jí vyprávěla maminka, že se takové věci dějí v polárních nocích. Čekala týdny ale nic. Příští měsíc poslala další příběh. A další třetí a čtvrtý. Časem již přestala doufat a při pátém spřežení váhala, zda má vůbec pokoušet osud.

Pak byl u ní zase jednou pošťák. Přivezl tabák a příběhy. Valnjlan si je prohlížela a tu náhle objevila, že v nich vystupují dvě dívky z jejích příběhů. Nemohla tomu uvěřit. Ihned dala do kože další svitek a čekala netrpělivě celý měsíc, co se bude dít dál.

Další dvě spřežení dovezla ještě krásnější příběhy dvou dívek. Pak spřežení přivezlo svitek, kde byla namalována jen jedna dívka, ale zato s přesným nákresem okolí. Vesnice, iglú a dokonce i nějaká slova, kterým Valnjlan nerozuměla. Přibalila tak ihned na zpáteční cestu také takový obrázek, dokonce i se Sluníčkem, jejím zpovědníkem. Pošťák odjel a Valnjlan se nemohla dočkati příštího času. A pak se to stalo.

Na obzoru se konečně objevilo spřežení. Psi štěkali jako obvykle, ale na osádce byli dva lidé. Valnjlan se zatajil dech. Je to ona. Když pak druhá osoba slézala z vozu, dvé plaché dívčí oči se střetly. Byla to Osrat.

V teple iglú si pak dvě dívky povídaly dlouho do noci, druhý den šly spolu na ostroh za Sluncem, třely se a byly spolu šťastné. Osrat pak vzala svou osamělou eskymáckou princeznu do vesnice a žily tam tak spolu mezi všemi ostatními až do smrti.

.