Strhující film podle strhujícího románu Huberta Selbyho jr.


Hubert Selby je kritikou řazen mezi beat-generation, i když on sám se tomu brání. Prvky sociálního dramatu ze 60-80. let, úpadku společenských norem a existenciální rozpolcenosti a vykořeněnosti však ve své tvorbě nezapře. Klíčové slovo jeho díla je patologie. Konkrétně v tomto románu je to patologická závislost a touha po americkém snu, která se rozprostírá nad propastí závislosti na drogách.

Román stejně jako film začíná zamčenou matkou v komoře a končí delirickým hérákem Tyronem. Příběh, který vám proteče hlavou na těch bezmála 400 stranách anebo půl druhé hodině filmu je jedna veliká průrva, do které zapadnete a nedovoláte se pomoci. A jestli jste někdy chtěli zkusit nějakou tu extázi na diskošce nebo nevinnou trávu před hospodou, po tomhle zážitku vás ty chutě velice rychle přejdou. Zjistíte, že je prostě nepotřebujete. Že si svůj sen můžete splnit jinak a opravdově. A že nakonec k tomu svému snu opravdu můžete dojít. A toto poselství, jestli vůbec chtěl Selby nějaké poselství dát, funguje lépe, než moralizování rodičů a společnosti vůbec.

Režisér Darren Aronofsky se zhostil románu výtečně. Podchytil podstatu, opřel se o vynikající řemeslo v kameře, střihu, scénáře, hudby i hereckých výkonech a vytvořil Requiem za sen na druhou. I vy prožíváte absťáky a bolesti spolu s hrdiny, i vy toužíte se z toho dostat, i vy máte sucho v ústech a svrbí vás celé tělo a ve finále vás film definitivně zbaví poslední špetky iluze. Pro některé postavy konec příběhu nabízí "cestu ke hladině" a jiné svrhává do ještě větší hloubky.

Jako perličku mohu uvést, že jednu malou roli bachaře si zahrál i sám Selby. 


I když je to už třicet let od vydání knihy a deset let od natočení filmu, můžu nestárnoucí působivost ohodnotit dvojnásob. Knize i filmu dávám plné skóre.