Ke konci roku se naše rodinka vydala k největšímu menhiru v Česku. Stojí u Klobuk u Slaného a říká se mu Pastýř. O své stádečko malých kamenů ale už přišel. Stály do kruhu kolem něho a dnes tam stojí kruhová valbička ze dřeva.

Pastýř na nás čekal  v zimním oparu, byl zasněžený a celé místo bylo velmi silné. Ani ne tak tajemnými druidskými či keltskými či vůbec pravěkými rituály našich předků, ale spíš atmosférou celého toho místa. I dnes to na nás působilo. Ticho, mlha a setkání s ním.

Bafinka se tam vyčůrala a Šmudla na něho štěkala.

Tím se ten jeho starý čas a ten náš moderní tak nějak protnul a já si pomyslela, že právě odsud je možné čerpat minulost a hledět do budoucnosti. Třeba do toho Nového roku 2010.