O čem přemýšlím nad plotnou

Čas. Čas běží. Nevíme sice kam, dokonce často nevíme, ani kam běžíme my, ale prostě se nám zdá, že kauzalita našich životů je daná a nic s ní nehne.

Teoretická, částicová, kvantová a kdovíještějaká fyzika dnes vysvětluje tohle a ono, ale v jednom se všichni mýlí. Tak jak je to ve filmu "Zabil jsem Einsteina, pánové!", kuchařka Mařka rozumí rovnicím lépe, než světový fyzik, tak i já chápu čas v docela jiné a komplexnější formě.

Čas není lineární. Neběží odsud tam v nějaké přímce, nemůžeme se v něm vracet zpět a nakouknout dopředu, jak se nás snaží oblbnout romány a filmy, je to mnohem složitější. Čas si představuji jako napuštěnou vanu (zde se moje Pusinka uchichtla), ve které voda proudí všemi možnými směry, nikdy ne stejně, každá molekula vody si to rejdí sama kudy chce, avšak ovlivněna okolím a sama také okolí ovlivňuje. Kdybychom se v našem obstarožním modelu lineárního času např. chtěli dostat zpět z bodu B do bodu A v daném prostoru, naše molekulka už je dávno jinde a v konstelaci s dalšími miliardami molekul vytváří něco docela jiného, takže vlastně návrat není možný. Dokonce ani nemůžeme určit trajektorii dané částice, vše je náhoda. Tak jako třeba když vy byste se chtěli vrátit zpátky na střední a udělat maturitu lépe, učitel už v té chvíli bude mrtvý a pochován na hřbitově v Pardubicích a spolužačka z vaší lavice vůbec na gymnázium nikdy nenastoupila. Vlastně ani nelze určit vzájemnost bodu A a B.

To, že chápeme čas lineárně a dokážeme ho "změřit", je jen naše ušmudlaná pomůcka toho, že vůbec jsme naživu a dokážeme chápat všechny procesy jako kauzálně propojené. Neexistuje čtyřrozměrný časoprostor, naopak je vše sloučeno ve vibrujících vzájemně propojených kontinuech. Koneckonců s tím koresponduje i poslední zatím nepotvrzená teorie superstrun. Vše je prostě jinak.

Tak, a teď ať si s tím fyzici lámou hlavu, jdu dovařit ty knedlíky...:-)