Včera jsme si zazáhadily...

Včera jsme s Pusinkou viděly film Franklyn.

Myslím, že nízké hodnocení většiny lidí je odvozeno od toho, že film vlastně vůbec nepochopili a to vysvětluje fakt, že já, která ho pochopila, mu dávám 86%.

Film je to záhadný, záludný, mnohovrstevnatý, šílený a překvapující, ale taky překombinovaný. A proto se v něm většina diváků ztratila nebo chytlo jen první vrstvu příběhu. Ty další jsou mnohem důmyslnější a kdo by chtěl se dozvědět opravdovou hloubku filmu Franklyn, mohu mu ji zde vyklenout v celé šíři (kdo film ještě neviděl a chce se podívat, ať to raději dopředu nečte). Takže:

Celý příběh je vyprávěn pacientem ústavu pro duševně choré. Franklyn, který v ústavu myje podlahu a vykonává různé další pomocné práce, potkává lidi, kteří jsou buď jeho spolupacienty anebo jejich rodinní příslušníci, kteří za nimi docházejí. Tu potká dívku se sebevražednými pokusy, tu potká muže, který hledá syna atp. Vytváří ve své hlavě neexistující příběhy, splétá všechno možné spolu se svými vlastními zážitky a emocemi. Další zásadní skutečností je, že mladý muž Milo je vlastně on sám, ale v mladším věku. Milo je Franklyn. Milo se setkává s rusovlasou Emilií, i když je to vlastně Franklyn, který potkal dívku Emilii, když jí do ústavu přivezli po sebevražedném pokusu. Emilia zemřela, i když na konci filmu žije. Žije ale jen v představě Franklyna, jak většina postav a příběhů. Emilia žije v domě, kde kdysi bydlel sám Franklyn ještě před umístěním do ústavu. Vždyť je tam i na zvonku. Funguje to tak, jako třeba naše sny, které se odvíjejí od míst, která důvěrně známe. A dále. Mladý muž David je vlastně pacient, který je hnán touhou po pomstě svého otce. Je ovšem zajímavé, že David se jmenuje ten otec, nikoli syn. Náboženské pozadí celého meanwhileovského příběhu je podle mě kvůli tomu, že Franklyn byl v minulosti kněz nebo zkrátka byl v kostele jako služebník (napovídalo by tomu i jmeno Preest - priest).

Takových zákoutí má film mnoho. Závěrečná scéna, kdy chodba ústavu, ve které Franklyn myje podlahu je metaforicky zobrazena jako deštivá ulice, nad kterou pak zákonitě vystupuje fantazijní kopule Meanwhile city, která to všechno dovršuje, také leccos vysvětluje.

Jak říkám, film nebyl pochopen, i když nejsme určitě s Pusinkou samy, kdo film pochopil v celé jeho šíři a hloubce. Patřilo by mu hodnocení o dva řády vyšší.