Jsem už dlouho neřekla...

S Pusinkou máme jako většina jiných párů svá tajemství a hesla a intimnosti, která jsou szorumitelná jen právě těm dvěma. Je to vlastně to nejcennější, co ve vztahu může být.

Dnes jsem si uvědomila, že některé se jakoby dočasně ztratily, nepoužívají se a jiné vstoupily na jejich místo. Svět venku se proměnuje a tak i náš intimní vnitřní svět s ním. Nebude vadit, když jedno takové sousloví, které používáme v intimních chvílích, zde odhalím. Docela dlouho jsem ho neřekla a právě dneska jsem si uvědomila, že je to škoda, že se mi po tom stýská a že je na takové věci vždycky dost času, i když by se svět tam venku dočista zbláznil.

"Pojď blíž..." - říkám ve chvíli, kdy se tisknu k Pusince tak, že mezi námi není ani škvírka, kdy ležíme jak dvě makrelky vedle sebe naštosované v posteli a lebedíme si. V této chvíli žádost "pojď blíž..." dostává krásný nádech vtipu, lásky a pocitu absolutního odevzdání.

Je to už nějaký čas, kdy tahle slova u nás zazněla. Řešíme každodenní starosti, stokrát pozdravíme, stokrát potřeseme rukama, slova jako objednávka, odstavec, faktura, práce, nestíhám - ze sebe chrlíme a na jiná, důležitější slova nezbývá síla a chuť. Neřekneme rodičům, že je máme rádi, neřekneme manželce, že je stále hezká i po třiceti letech, neřekneme leccos.

Ale možná, že dneska...