Osudové zamyšlení...

Jsem šťastně vdaná. Za osůbku, která je jednoduše dokonalá. Tak třeba dneska:

Vyčetla jsem Pusince, že mnoho utrácí, že stále hledí do internetových obchodů a i když si tam jen tak něco prohlíží, aby měla přehled, ihned jsem vyštěkla:"To nebudeš kupovat, musíme teď šetřit..."

A bylo ticho.

Moje Pusinka je totiž dokonalá i v oblasti hádek. Nehádá se. A zatímco jsem já byla jak zaražený puk, ona se šla mlčky projít ven s Bafinou. Já pochopitelně sama doma na sebe dostala vztek a rozházela pucle, co jsme skládaly poslední dva týdny, po celém bytě.

"Jak se mnou může být?". S něčím tak fujtajblovitým.

Pucle jsem uklidila do krabice a zavrtala se uraženě do postele. Pak přišly. A nejenom, že Pusinka přešla vynulované pucle, ještě si ke mě sedla, pohladila mě a smířila se se mnou. Je skutečně dokonalá. A já si ji mnohdy nezasloužím.

Mrzí mě, že to vždycky nějak zkazím, že přestanu být roztomilou žiráfkou a stanu se hysterickou hýkavicí, co v návalu sebemrskačsky zničí vše, co jí přijde pod ruku.

Je pátek třináctého a já doufám, že vedle té krásné bytosti se zase trošku polepším. Bude to o píď, o malinkou kostičku pucle, ale nakonec...snad...v důchodu...budu stejně krásný obrázek, jako je ona. :-*