Návod na získání Pulitzerovy ceny.

Můžeme si na úvod vykreslit jednou větou jednoduchý příběh a pokud bude všeobecný pocit (hlavně ten můj vlastní), že jsem napsala něco přínosného, můžou následovat další lekce. Poučování mě totiž neskutečně baví.

Martin potkal Evu.

Pro začátek nic moc. Nevíme o nich prakticky nic. Jak jsou staří, jestli se znají, jestli se milují, kde se to seběhlo. Nic.

Martin potkal na nádraží Evu.

No - to už je lepší. Aalespoň víme, kde se to seběhlo a můžeme si představovat, proč tam byli. Jestli Martin třeba odněkud nepřijel anebo Eva neprodává ve stánku párky v rohlíku.

Martin potkal na nádraží Evu, ale ta ho už nepoznala.

Ve slůvku 'už' je cosi znepokojujícího. Jakoby se kdysi dávno tito dva znali a teď už ho Eva nepoznává. Proč? Nenávidí ho? Udělali si něco? Je Eva po autonehodě a má ztrátu paměti? Příběh náhle dostává zajímavější konturu. A na to nám stačila jedna vedlejší věta.

Martin potkal na nádraží naši Evu, ale ta ho už nepoznala.

Slovo 'naši' jakoby naznačovalo, že příběh je vlastně o ní. Že ona je hlavní postavou knihy a Martin jen vstoupil do jejího a 'našeho' příběhu. V těchto dvou slovech je jakési napětí. Víme, že Eva je ta hlavní, kolem které se příběh točí, ale věta přesto začíná Martinem. Proč?

Jakoby tam v minulosti bylo opravdu něco velikého, nějaký dávný strhující příběh, který nás láká odhalovat. Jakoby to vyprávěla maminka oné Evy, která celou situaci sledovala z povzdálí a která o tom ví všechno.

Příběh tak může začít. Věta může být docela na začátku, ale taky může být úplně na konci románu. Jako taková smutná tečka za tím celým případem.

Věřte - možností je strašlivě moc. :-)