Ranně-poeticky

Je pondělí ráno a jsem v práci. Nezaujatě pročítám pracovní maily, na stole snídani, rohlík s čajem, v kanclu pondělní klid a najednou:

vidím, jak se mi po stole promenáduje pavouček. Sem tam a zase zpátky, točí se dokola jako já na své točící židli, je zmatený z lejster, ze kterých jsem zmatená i já, snaží se vyhnout tužce, které se velmi důvodně i já vyhýbám, ušpiní si tlapky od razítka, od kterého jsem umouněná taky a nakonec svou pouť zakončí v rohlíku, kam schová svou hlavu jako do jeskyně a který jsem i já právě chtěla vzít do ruky a ukousnout.

Jakoby jsme byli na jedné lodi. Na jednom stole.

Rozhoduji se, jestli doopravdy ukousnout. Je uvnitř, to je jasné. Že bych po dlouhé době zase měla snídani obohacenou o sacharidy, proteiny, vlákninu a pavučinu?

Nechám ho žít. Jsem ráda, že ho na stole mám. Aspoň nejsem v tom úřednickém běsnění sama.