Dnes jsme zase v posteli filosofovaly...


Bavily jsme se s Pusinkou o barvách očí a o těch našich barvách, jak se časem mění a dokonce únavou a stresem že se mění. Že jsem po narození měla modré a teď jsou zelenomodré a vlastně i trochu žluté, a že se pořád mění. A že se mění také tím, že rodiče mají různé barvy a děti podědí taky různé barvy a proto je těch barev tolik...

"Sem slyšela jednu teorii, že kdyby se všichni lidi na světe smíchali, tak by na konci toho všeho zbyl jeden člověk, který by vypadal nejprůměrněji, jak to jen jde. Byl by zavalitější, středně vysoký, s hnědou koží a hnědýma vlasama a hnědýma očima. Prostě by byl celý hnědý."

"To je jako s modelínou. Když smícháš všechny barvy dohromady, tak tě zbude hnědá."

"No taková šedo-hnědá..." - namítne Pusinka.

"Ne - úplně hnědá - vyloženě h...o." - zakončila jsem debatu.

Pak už jsme se jen smály.